Dějiny lidstva ve 2. polovině 19. stol., sjednocení Itálie

2. pol. 19. stol., tedy doba po revolučních letech 1848 – 1849, zcela zjevně přivodí zrychlení obecného lidského vývoje, jeho modernizaci a přivede lidstvo až na práh moderních časů, které obsahují řadu rozporů, konfliktů i zájmových odlišností – celá epocha vyústí ve vznik 1. světové války, od jejíhož započetí se datují dějiny nejnovější. Na počátku tohoto období stojí základní protiklad mezi jednotlivými částmi Evropy, který volá po svém řešení. Rusko a východní oblasti se nemohou vymanit z pozdního středověku a jeho doznívání. Střední Evropa se i nadále odvíjí pod vlivem domu Habsbursko – Lotrinského. Západní Evropa, reprezentovaná kontinentální Francií a ostrovní Velkou Británií, se vydává na cestu moderního kapitalistického průmyslového rozvoje. Velkým problémem je rozpor mezi integrovanou Z Evropou a rozdrobenou Stř. Evropou – oblasti italské a německé žijí na bázi malých národních států. První civilizační proces je sjednocení v rámci Itálie a Německa.

Sjednocení Itálie

Jedná se o velmi složitý proces, protože Apeninský poloostrov se historicky nevyvíjel jednotně, ale ve třech různých geopolitických sférách. Na severu převládal rakouský vliv. Rakušané sjednocení bránili, a to nejen na severu Itálie, ale i v ostatních částech Apeninského poloostrova. Druhou oblastí byl střed Itálie, kde mocenské pozice třímal papežský stát. Třetí oblastí byl jih Itálie – vyvíjel se specificky, i s prvky orientálními (hl. Sicílie) a důsledky řeckými – hl. kolem Sirakus.

Piemontsko – Sardinské království – v čele král Viktor Emanuel II. 1849 – 1878; znamenitou roli zde sehrál ministerský předseda Camillo Benso Cavour. Piemonťané si nejprve upevnili vlastní zemi – vybudovali silnice, obchod, a pak se pustili do sjednocování. Museli překonat rakouský vliv a spojit se s nějakou silnou zemí – vybrali si francouzského císaře Napoleona III. – v r. 1859 je za jeho pomoci Rakousko poraženo u Solferina, italské sjednocování je odstartováno. K Piemontskému království se připojí Parma, Toskánsko a Modena. Piemonťané začnou sílit, Napoleon III. se zalekl tohoto růstu – na podzim 1859 zorganizuje Curyšský mír – na jeho základě se k nově se vytvářející Itálii přidá Lombardie, ale Benátsko zůstane nezávislé.

V r. 1860 Garibaldi na Sicílii zorganizuje povstání, přenese se do Neapolska – přimkne se k Piemontům. Na počátku r. 1861 se v Turíně koná sjezd všech sjednocujících se italských oblastí, na tomto dosud získaném území je vyhlášeno Italské království v čele s Viktorem Emanuelem II., hlavním městem je dočasně Florencie. Do konečného sjednocení chyběly dvě oblasti – Benátsko a papežský stát s Římem. Benátsko je připojeno k Sardincům v r. 1866 a v r. 1867 vede Garibaldi u Mentany boj o Řím - zatím neúspěšně. Podaří se to až v r. 1870, je zlikvidován papežský stát. Na počátku r. 1871 je vyhlášeno Italské království v čele s Piemontsko – sardinskou dynastií a s Cavourem. Pro Itálii byl tento čin velkým pokrokem.

Itálie ještě neměla dnešní podobu a po řadu desetiletí musela řešit některé problémy. Jižní Tyrolsko nebylo celé italské, ale rakouské do r. 1918, kdy byla definitivně dána rakousko-italská hranice na Breneru. Druhý problém se týkal statutu Vatikánu – římští papežové na řadu desetiletí existenci italského království nepřijali – cítili se být vatikánskými vězni. Třetím problémem bylo a je Neapolsko – jih Itálie nikdy nesplynul s ostatním italským územím a jeví se být v jistém ohledu cizorodým prvkem.