Nástup husitského hnutí, Jan Hus a jeho úloha

Husitské hnutí v českých zemích na poč. 15. stol. je výrazem obecné krize evropských poměrů, ale současně i projevem krizových podmínek českých, které vznikaly už za pozdních dob Karlových a hl. za vlády Václava IV. Obecně husitství reaguje na středověkou společenskou krizi širšího evropského zázemí a současně se v rámci husitství projevují typické problémy české. Uvnitř evropského řazení kritických snah znamená husitská revoluce až druhou etapu kriticko-reformní v rámci evropských snah.

První vlna vzešla z Oxfordu, jejím představitelem byl John Wicklif. Prostřednictvím kritických článků podroboval kritickému pohledu soudobou církev i společnost.

Česká husitská reformace má dvě časové vrstvy:

1. vystupují s kritikou Husovi předchůdci, kteří se dělí na dvě větve:
   • akademická větev – Konrád Waldhausen – měl velkou nevýhodu v tom, že byl Němec; Matěj z Janova; Vojtěch Raňkův z Ježova – významný teolog, absolvent pařížské Sorbony.
   • linie lidová - česká reformace ji má narozdíl od Wicklifa. Představiteli jsou Jan Milec z Kroměříže a Tomáš Štítný ze Štítného. Tato linie naší reformace také provádí dobovou kritiku, ale ne teoretickou, ale přináší spíše návod tehdejší společnosti, jak žít.
2. česká reformace vyvrcholí v životě, myšlení i oběti mistra Jana Husa. Je to jedinečná česká dějinná postava, která v sobě spojuje linii akademickou a lidovou. Narodil se v r. 1369 nebo 1371 v Husinci v jižních Čechách. Vystudoval teologii na Karlově univerzitě. V r. 1400 byl vysvěcen na kněze. Od r. 1402 začal přednášet své homilie = kázání v Betlémské kapli. Kázání byla hojně navštěvována zejména pražskou chudinou; byla kritická ke středověkým poměrům.

Z počátku se Jan Hus těšil plné podpoře pražského arcibiskupa Zajíce z Hazmburka a Václava IV. Postupem času vznikl odpor ze strany ortodoxních katolíků a hlavně německých kněží, stížnosti šly až do Říma. Nejprve Husa opustil biskup a později i Václav IV. Ještě předtím Hus jako rektor Karlovy univerzity v r. 1409 prosadil královský dekret kutnohorský, podle něhož se zastoupení na univerzitě změnilo na 3 : 1 ve prospěch Čechů.

Krize kolem Jana Husa vyvrcholila na podzim 1412 v Praze. Papež vyhlásit interdikt – zákaz bohoslužeb po dobu účasti Jana Husa v Praze. Hus Prahu opustil, odešel na Kozí hrádek (na táborsku) – zde se pražská situace opakuje a Hus začne svým vlivem pokrývat nemalou část jižních Čech. Císař Zikmund ho vylákal do Kostnice na koncil, r. 1414 byl zatčen. V květnu 1415 mu nebylo dovoleno hájit se, ale je požadováno, aby 45 článků k církvi odvolal jako celek. Hus tak neučinil a byl odsouzen k trestu smrti na hranici. Jednal s ním kardinál Zabarela. Hus je 6.7.1415 upálen; svůj život obětoval za pravdu.

O necelý rok později v květnu 1416 se něco podobného stalo Jeronýmu pražskému. Katolická církev se domnívala, že smrtí Jana Husa se uklidní situace v českých zemích, ale opak byl pravdou. Už na podzim 1415 vystoupilo 452 šlechticů s protestem proti Husově smrti (z toho 90 příslušníků vysoké šlechty). Byl utvořen svaz husitské šlechty proti katolické lize. V čele šlechty byl zemský purkrabí Čeněk z Wartenberka.

Veliké pnutí se přeneslo na venkov. Lidé se začali scházet a navštěvovat dobové poutě a tam se rodilo husitství. Scházeli se hl. na hoře Tábor poblíž Sezimova Ústí.

30.7.1419 v předvečer husitských válek revoluční nálada vyvrcholila, když se v Praze ubíral církevní průvod pod vedením Jana Želivského ke kostelu Sv. Štěpána (v lednu 1419 mu byl tento kostel odňat). Současně se dostali až k radnici = první pražská defenestrace – 11 lidí zemřelo.

16.8.1419 postihla Václava IV. mrtvice.