Úvod do duchovních dějin lidstva, náboženství jako předmět odborného zkoumání, primitivní náboženství

Dějiny jako vědní disciplína je nauka o lidské minulosti, konání a životě. Pojmenovává paměť lidstva a realizaci lidské společnosti na nejširší bázi – mapuje a zkoumá politickou, hospodářskou, kulturní a duchovní činnost lidstva a mnoho dalších aktivit. Bez souhrnného posouzení celého tohoto komplexu lidské činnosti není poznání o historii a minulosti celé. Každý ze zřetelů lidského konání má své místo v historickém obrazu dějin lidstva a dějiny náboženství jsou zvláštní, ale nesmírně důležitou disciplínou, neboť během staletí ovlivňovaly život všech lidí, zejména středověk byl vypjatou dobou náboženskou.

Náboženství je soubor myšlenek, představ, citů, ale hlavně hluboké lidské víry, jejímž prostřednictvím si člověk zajišťuje kontakt s Bohem. Je to zvláštní druh myšlení a cítění, kdy lidský jedinec přikládá svému životu dimenzi přesahu a domnívá se, že jeho pozemský pobyt je pouze odrazem vyššího nadzemského konání božího a božího vlivu. Podle věřícího člověka je plnost života dána jen v kontaktu s bohem. Náboženství funguje tak, že byla dána zvěst od níž je pozemský život odvozován a jejímuž duchu je podřízen. V případě křesťanství je zvěstí existence Ježíše Krista a jeho smrt na kříži, která podle křesťanů přinesla vykoupení lidstva.

Základní principy náboženství

zvěst je prvotní hodnota – od ní je vše další odvozováno. V jiných náboženských zvěstech může být jiná hodnota (islám – černý meteorit v Kaabě). Pro dějiny lidstva bylo podstatné, že existence náboženských myšlenek a cítění ovlivnila charakter a tvářnost civilizačních procesů, dala jim svou rázovitost a promítla se v životním stylu lidí, v typech a aspektech umění a nejzřetelněji v architektuře, ve výzdobě chrámů.

Ne celá lidská společnost náboženství přijala – dělí se na oddané zastánce a na lidi, kteří je odmítají. To nic nemění na skutečnosti, že náboženský vliv zde je a historicky sehrál významnou roli a je neoddiskutovatelný.

Kromě náboženského přístupu ke světu jsou i filosofické, které ve výkladu světa někdy s bohem nepracují vůbec nebo ano, ale jinak než teologie a její myšlení. Filosof vychází z různých výjevů a charakteristických rysů reality, zkoumá je a přemýšlí o nich, z nich boha vyvozuje, dopracovává se k němu X metoda teologická – myšlenka jde od zvěsti k realitě, ale ve filosofii naopak od reality k existenci boha. Třetí přístup, v nějž vyúsťuje materialistické pojetí světa – základem je hmota – daná, vlastnící život a, vše se z této hmoty vytváří. Teologický a idealistický přístup je akceptovatelnější.

Náboženství historicky vzniká na určitém vývojovém stupni lidské myšlenkové abstrakce, kdy si člověk uvědomuje odlišnost od přírody, musí k tomu být povědomí lidského subjektu.

Sebeprojekce má dvě formy:

• vznikají první umělecké pokusy – prvotní kresby na stěnách v jeskyních (Altamira ve Španělsku), představuje vyjadřování svých citů
• představy náboženské – jejich prostřednictvím člověk hledá a pojmenovává hodnoty nadosobní.

Primitivní náboženství zakladatelskými náboženstvími jsou:

1. fetišismus – lidé své náboženské hodnoty aplikovali na věc (kámen, studánka).
2. totemismus – ztotožňování náboženských představ se zvířetem, prvky přežité do dnes – kráva je v Indii posvátným zvířetem
3. animismus – rozkládá lidského jedince na tělo a duši

Druhá etapa primitivního náboženství – chtějí z této země vysvětlit

• egyptská náboženství spojují boha se sluncem
• řecké náboženství přikládá náboženskou hodnotu lidem – bůh Zeus sídlící na Olympu

Další etapa chápe náboženství jako formu přesahu, náboženství mimo člověka a tento svět.