Křesťanství mezi starověkem a středověkem

Největší hodnotou Říma a jeho nechtěným odkazem je křesťanství jako nové náboženství lásky nejen člověka k Bohu, ale i člověka k člověku. Jeho základní hodnotou je mravní přikázání člověku a jeho výzva „miluj svého bližního jako sebe samého“. Pro tento civilizační mravní patos se stalo křesťanství ukazatelem pro věky příští celého lidstva a pro středověk zvlášť. Historicky je třeba vidět, že křesťanství není náboženství, které by navazovalo na různé typy starých náboženství a přírodní síly. Je to systém, který navazuje na tradici židovskou, v jejímž pojetí je Bůh Hospodin a má svůj duchovní přesah mimo pozemské rozměry.

Zvěstí křesťanství se stal Ježíš Kristus, který se narodil v r. 4 př.n.l. v Betlémě a jeho narození zvěstovala hvězda betlémská. Narodil se chudým rodičům Marii a Josefovi. Když dozrál do věku 30 let, stal se hlasatelem nového náboženství. Bylo na něj pohlíženo jako na člověka vyvoleného a po něm se toto náboženství nazývá křesťanství. Činnost jeho osobnosti se vyznačovala zvláštnostmi – uzdravoval nemocné, dělil se o jídlo s početnými davy, činil zázraky. Ve 33 letech o květné neděli přichází do Jeruzaléma, kde je vítán ratolestmi (proto se o této neděli světí v kostelech kočičky). Během týdne se proti němu postaví židovský patriciát. Poslední večeře Páně se odehraje v zahradě getsemanské. Je zrazen Jidášem a vydán soudu Piláta Pontského, odsouzen k smrti a na Velký pátek popraven ukřižováním na Golgotě. Podle tradice po třech dnech vstane z mrtvých, 40 dní pobývá mezi svými učedníky a potom je Bohem vzat na nebesa. Do deseti dnů přichází na zem Duch svatý, na jeho počest jsou slaveny svatodušní svátky = letnice.

Po Kristově smrti se křesťanská tradice rozvíjela prostřednictvím dvanácti apoštolů a poté 72 mučedníků. Zpočátku se zdálo, že tato církev bude pouze duchovní = „eklesia spiritualis“, ale stala se zní i instituce společenská. Dodnes se křesťanské hnutí rozrostlo na největší hnutí světa a čítá více než miliardu lidí.

Základním dokumentem je Nový zákon, který byl napsán v prvních dvou stoletích po Kristu. Obsahuje čtyři evangelia – Matouše, Marka, Lukáše a Jana, dále skutky apoštolské a apokalypsu sv. Jana. Ta byla napsána na ostrově Patum a je popsána obrazem údajného zániku světa. Jednotlivé části Nového zákona jsou napsány v metaforách a právě z metaforických řádků je nutno číst poučení pro život. Nový zákon je součástí širší památky, Bible. Její první částí je Starý zákon – památka židovská, vznikl v 1. tisíciletí př.n.l. Skládá se z pěti knih Mojžíšových, z prorockých vystoupení a obsahuje i texty umělecké. Oby zákony jsou vrcholným symbolem židovsko-křesťanské tradice.

Z historického hlediska křesťanství navazuje na středověké židovství a stojí svým historickým zařazením mezi starověkem a středověkem, přičemž středověku dodalo skutečné téma a obsah jeho života. Z obecného evropského hlediska tato židovsko-křesťanská tradice tvoří jeden ze dvou pilířů evropského života vedle odkazu antického = řecko-římského.