Boj o investituru

Investitura je proces, který znamená uvádění v úřad činitele světského nebo duchovního. Boj o ni představuje na poč. 1. tisíciletí konflikt mezi mocí světskou a církevní o uvádění biskupů v úřad. Celý problém se vyhrotil po nástupu papeže Řehoře VII. v r. 1073. Jeho původní jméno je Hildebrand. Byl to clunyjec, tzn. představitel přísného zbožného náboženského hnutí. Nejprve vydal Dictatu papae = diktát papežů, v němž vylíčil a pojmenoval svá práva. V r. 1075 se obrátil s dopisem na Jindřicha IV., německého císaře. Žádal ho, aby se zřekl svého práva uvádět biskupy v úřad.

Situace se ovšem vyhrotila, Jindřich IV. svolal synodu biskupů a ti papeže svrhli. Papež dal oproti tomu Jindřicha IV. do klatby a boj o investituru se plně rozhořel.

Ve dnech 26. – 28.1.1077 musel Jindřich putovat pod severoitalský hrad Canossu a dva dny a dvě noci tam prosit papeže o odpuštění. Došlo k setkání obou mužů a k jejich dočasnému smíru. Po návratu Jindřicha IV. domů ale konflikt pokračuje dál, a to až do posledních dnů života obou mužů.

V r. 1122 se schází sněm ve Wormsu, kde je přijat konkordát wormský, v němž je spor řešen kompromisem. Při jmenování biskupů bude císař předávat žezlo a papež prsten a berlu.

Němečtí císařové začali boj o investituru chápat jako věc širšího přístupu, a to v tom smyslu, že si chtěli zjednat rozhodující vliv nad italským územím. Někteří se pokusili o opakované útoky do Itálie, což mělo dva důvody:

1. strategický důvod – chtěli italské území více připoutat k německému
2. ekonomický důvod – němečtí císařové věděli o bohatství severoitalských měst

Fridrich I. Barbarossa 1158 – 1190 zvítězil v r. 1158 v boji o Milán (i za pomoci českého krále Vladislava II. – za pomoc byl odměněn doživotním královským titulem). V r. 1176 Fridrich I. prohrál v bitvě u Legnana.

V Německu došlo k vnitřnímu střetu mezi rodem Štaufů, k nimž příslušel i Fridrich I. a Welfů. Kritickým rokem je r. 1180, kdy Jindřich Lev z Welfů s Fridrichem I. prohrává, musí opustit Německo a uchýlit se do Anglie. Druhým kritickým rokem je r. 1214, kdy Welfové prohrávají u Bouvines. V době bojů docházelo v Německu k otřesům, zmatkům, a to až do nástupu Lucemburků.

Římský císař byl dosud volen německými šlechtici, ale teď je vytvořen nový sbor volitelů = sedm kurfiřtů. Jedná se o čtyři činitele světské – vévoda sasský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský, král český – a o tři činitele duchovní – arcibiskup kolínský, trevírský a mohučský.

Předchozí: Svatá říše římská Obsah historie Další: Turecké výboje ve druhé polovině 17. století, Osmanská říše