Evropský rozměr české politiky ve 2. pol. 11. stol.

Se stoletým odstupem po smrti Vojtěchově se česká politika opět dostává na výsluní evropského politického dění, a to proto, že v tomto časovém úseku, nejprve za vlády Spytihněva, a pak Vratislava, dostává znovu zvýrazněný evropský rozměr. Dojde totiž k poměrně stabilnímu uspořádání vztahů mezi českými zeměmi a Svatou říší římskou. Česká politika je dynamická i v tom smyslu, že české země zpevní pravidla vztahů mezi Čechami a Moravou (vše spolu vnitřně do jisté míry souviselo).

Spytihněv II. 1055 – 1061 se zasloužil o to, že bylo stanoveno, že celé oblasti českých zemí bude vládnout přemyslovský panovník a jeho bratři budou mocenskými podílníky na Moravě. V těchto dobách se rodila idea, že české země budou rozděleny tak, že Čechy budou království a Morava markrabství.

Kníže Vratislav II. vládl v letech 1061 – 1092 (po něm nastává velká panovnická krize). Za něj se vytříbil vztah k Moravě a ke Svaté říši římské. V r. 1063 prosadil zřízení olomouckého biskupství – jeho počáteční dějiny byly pohnuté, ale od r. 1090 toto biskupství funguje zcela samostatně. České země se rozdělují na Čechy a Moravu nejen z hlediska světsko-správního, ale i z hlediska církevní správy. Morava sama je rozdělena na tři správní celky: olomoucký, brněnský a znojemský. Do čela jsou stavěni bratři a bratranci českých panovníků. Od této doby se hlavní pnutí mezi Čechami a Moravou zastavilo, ale jejich soužití nebylo i nadále zcela bezproblémové.

Vládu Vratislava II. vyplňoval vztah ke Svaté říši římské. V době boje za investituru se postavil na stranu německého císaře, tedy proti papeži. Ze strany německých císařů byl za to velmi oceňován. Když pomáhal Jindřichu IV. v boji se Sasy a v Itálii, byl v r. 1086 za odměnu jmenován prvním doživotním českým králem. Další znaky vztahů mezi českými zeměmi a Svatou říší římskou byly v tom, že Češi zaujali stejné místa jako např. Dánové, Belgičané, Švýcaři a různé oblasti německé. Svazek se Svatou říší římskou byl volný, tzn., že Češi si volili svého panovníka a císař ho formálně potvrzoval. Císař chápal české země jako feudální léno na principu feudálního zapojení do struktur Svaté říše římské (ale české země neřídil, Češi si české země spravovali sami).

Konkordát wormský v rámci boje za investituru stanovil, že císař uděluje mocenské znaky. Bylo tomu tak i při uvádění českých biskupů v úřad. V českých zemích neexistovalo arcibiskupství a biskupství pražské i olomoucké příslušelo do Moluče. Naše začlenění do Svaté říše římské bylo více formální než faktické (Češi si vnitřní věci v zemi zajišťovali sami).