Středověká společnost a její struktury světské i duchovní

Středověká společnost byla založena na dvou principech:

• na společenských feudálních vztazích
• na duchovním universalismu – hlavní středověkou hodnotou je Bůh

Těmto dvěma východiskům odpovídalo středověké světské uspořádání = sekulární a sakrální = uspořádání a pojetí duchovní. Východiskem světské složky středověké společnosti byl lenní vztah – majitel půdy panovník samý nebo bohatý šlechtic svou půdu zapůjčuje – nechává na ní pracovat poddané. Jsou mu povinni feudální rentou, a protože tento vztah se nazývá feudum, proto se společnost nazývá feudální společnost.

Východiskem feudální společnosti je právo, které nejprve kodifikovalo pacht = předávání, zapůjčování půdy, později podle emfyteutického práva; právní formě feudalismu odpovídá skladba středověké společnosti:

• šlechta – vládnoucí společenská vrstva, pocházel z ní panovník. Šlechta se dělila na šlechtu nižší – rytíři a vyšší – bohatí šlechtici. Hlavou feudální společnosti je panovník
• duchovní – kněží, podle normy feudální společnosti se za ní modlí
• poddaní – nejpočetnější vrstva, pracovala na šlechtu a duchovní, byli zavázaní robotou a dávkami, které museli odevzdávat.
• Židé – vynikající obchodníci, lidé chytří a bohatí, kteří to měli těžké, protože se netěšili přízni středověké společnosti. Často proti nim byly konány pogromy – byli viněni z toho, že zapříčinili smrt Ježíše Krista. V letech 1020 a 1225 byly silné protižidovské tendence – tehdy bylo židovské obyvatelstvo sdružováno v ghetech, žili izolovaně a proto dochází k obvinění Židů z rituálních tendencí (např. z rituálních vražd – proto, aby získali krev křesťanské panenské dívky –tou zadělávali macesy).

Duchovní universalismus měl také své projevy ve středověké společnosti. Nositelem křesťanství po Kristově smrti se stali apoštolové a jeho úředníci – vytvářeli své vlastní skupiny. Ty se zvětšovaly, do jejich čela stavěni biskupové = episkopalisté. Ve středověku arcibiskupství tvořila nejméně dvě biskupství – ty dávaly dohromady církevní provincie, protože biskup sídlil ve městě, tak je nazýván metropolitou. Specifické postavení měl římský biskup = 1. biskup neboli papež má své sídlo ne uvnitř Vatikánu, ale v Lateránu. Proto chrám svatého Petra není katedrála, ale bazilika (katedrála je tam, kde sídlí biskup). Biskupství se skládaly z několika děkanství, děkanství se skládaly z několika farností.

Znaky biskupa: čepice, berla, prsten.

Už ve středověku existovala tzv. řádová společenství (bylo jich mnoho). Řády se dělily na linii augustiniánskou – modlí se a přemýšlí a benediktýnskou – modlí se a pracují. V čele řádu stojí opat, jeho zástupcem je převor.

Na východě se obě dvě struktury (sekulární i sakrální) prolínaly. V Byzantské říši se v této souvislosti mluvilo o cézaropapismu – panovník je hlava státu i církve.

Na západě obě struktury existují odděleně, navzájem spolu koexistují.