ČSR ve 30. letech

30. léta v ČSR jsou zvláštním historickým znakem. Pro všechny Čechy a Slováky představují nástup krize, těžké agrese nacismu a fašismu proti naší zemi, boj proti nim a smutnou prohru. 30. léta začala velkou hospodářskou krizí, její intenzita byla podobná míře krize v Německu, kde byla krize nejintenzivnější. U nás počáteční nezaměstnanost stoupne na 1 milión, je zde bída, nouze, lidé žili například i v tzv. vagónových koloniích. Dostávali tzv. žebračenky, šířila se nespokojenost a odpor proti poměrům, došlo i ke střetům s předválečným četnictvem (v oblasti Duchcova, Radotína a Margecan se dokonce střílelo). V r. 1932 vznikla na Mostecku největší stávka v naší zemi i v rámci kontinentální Evropy – 25 000 horníků vstoupilo do stávky, což znamenalo výhodu pro levicové síly, které jí okamžitě využily.

V průběhu krize dochází ke střídání vlád v rámci parlamentního systému: Švehla na poč. 30. let těžce onemocněl a ministerským předsedou se stal agrárník František Udržal, který udržel vládu široké koalice. Do vlády se vrací sociální demokraté a národní socialisté. Po Udržalovi se ministerským předsedou stal agrárník Jan Malypetr a r. 1935 Milan Hodža (slovenský agrárník). Členem této vlády se stává také mlado-agrárnický poslanec za západní Čechy a zároveň ředitel klatovské ZTŠky František Machník.

České země a Slovensko s Podkarpatskou Rusí se na poč. 2. pol. 30. let také ocitly před volbou východiska z krize, zejména s ohledem na nebezpečného souseda – nacistické Německo. Nacistické Německo si zařadilo ČSR jako objekt svého útoku (na 2. místě). V životě naší republiky to bylo cítit a uvnitř země to motivovalo k oživení určitých nacistických a protirepublikových sil.

Začala se integrovat česká pravice – ne plně fašistická, ale fašizující. Když se r. 1934 spojila Kramářova Národně socialistická strana s politickým sdružením Jiřího Stříbrného, došlo k vytvoření Národního sjednocení. Širšího ohlasu se mu nedostalo a v následujících volbách r. 1935 propadlo.

Vznikly zde některé separatistické tendence slovenské v režii luďáků a Hlinky, které byly pro ČSR velmi nebezpečné. Projevily se např. r. 1933, když se konaly oslavy 1100 výročí založení prvního kostela na Slovensku – Pribinova chrámu v Nitře.

Hlavní nebezpečí číhalo ze strany sudetských Němců, kteří v duchu Hitlerova programu v dubnu 1934 založili SdP (=Sudetendeutsche Partei), která se pustila do nacizace českého pohraničního území. Zpočátku předstírala loajalitu, ale tajně poměry v pohraničí rozrývala a hlavně využívala velmi dramatického průběhu krizových let v českém a moravském pohraničí, kde byla bída a nezaměstnanost největší (ne kvůli tomu, že tam žili Němci, ale protože tam bylo naše nerostné bohatství a zpracovatelský průmysl). Na druhé straně v předválečném ČSR byl dostatek demokratických sil k tomu, aby byly Masarykovy filozofie uchovány.

V zahraničně-politickém smyslu ČSR díky Benešovi bylo spoluaktérem a účastníkem obranných paktů: sovětsko-francouzského - v červnu 1935 se Beneš vydal do Moskvy a v Kremlu přidružil naši zemi k této dohodě. Beneš si ale neuvědomil, že naši zemi v obraně před jedním totalitním režimem spojil s jinou totalitou.

19. a 26. května 1935 proběhly volby, ve kterých henleinovci prokázali velký nárůst hlasů. Nakonec v nich zvítězila agrární strana a spolu s ostatními českými stranami vytvořila vládu. Před Vánocemi r. 1935 z důvodu nemoci a stáří odchází z prezidentského úřadu T.G.Masaryk. Na post prezidenta doporučí Beneše (1. kandidát). Druhým kandidátem byl Bohumil Němec – pravicový kandidát. 18.12.1935 byl zvolen Beneš. Demokratická kontinuita země zůstává zachována. Uvnitř země samotné je ale organizován boj proti fašismu.

Prvním vrcholem tohoto boje byly manifestační účast země na pohřbu T.G.Masaryka (zemřel 24.9.1937) v Praze, na kterém se sjely dva miliony lidí = manifestační projev příslušnosti k demokracii. Při pohřbu pronesl prezident Beneš: Prezidente osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme. Stalo se to krédem druhého a třetího odboje.