Doktor Eduard Beneš mezi Východem a Západem jako výraz úsilí o poválečné uspořádání Československého státu

Když se nacistické hnutí ubíralo ke konci, muselo se mluvit o poválečném uspořádání. Naše poloha mezi Německem a SSSR měla za následek, že se náš hlavní odbojový představitel ocitl mezi Východem a Západem.

Potvrdilo se, že pravdu měli Palacký, Riegl a T.G.M., protože české země jsou mezi Německem a SSSR. Odtud vznikl austroslavismus – silného Německa a Ruska se báli. Jejich postřeh nepřinášel velké vyhlídky pro naši příští budoucnost.

V nové fázi byl Beneš postaven mezi Východ a Západ v polovině třicátých let, kdy Německo začalo být silné a proti Československu vykonávalo tlak. Měli jsme dohody s Francií i vazby na Velkou Británii, ale ukazovalo se, že garance nejsou příliš jisté – nejde jim důsledně o střední Evropu (a to hlavně ve chvíli, kdy Německo a Rusko je silné). Beneš to řešil tak, že naše garance hledal i v Moskvě, kam v červnu 1935 odjel a uzavřel se Stalinem smlouvu – myslel si, že tím je náš národní osud zachráněn. Ve chvíli, kdy začal útok Německa, zaujal SSSR pasivní pozici, nepomohl nám. Po zahájení 2. sv. války od 1.9.1939 – 22.6.1941 (v tento den zaútočil Hitler proti SSSR) stranilo Stalinovo Rusko německým zbraním. Německá dělnická strana měla rozhodnout situaci v Evropě. Náš národní osud byl pro Sověty ničím.

Benešovi nastala nová situace po 2.2.1943, kdy sovětská armáda porazila Pauluse u Stalingradu a začalo být jasné, že Německo už nemá reálnou sílu sovětskou armádu zastavit a že Sověti přijdou do střední Evropy a budou určovat její osud.

Před Benešem a londýnským odbojem stála otázka jak dál. Když sovětskému vlivu nevyjdou vstříc, může dojít k rozdělení emigrace, nemusí se do Prahy vrátit, socialismus přijde hned se sovětskou armádou.

Zpočátku vymysleli nadějně vypadající politiku mostů – ukázala se jako nereálná a přišli s věcí, že Československo by mohlo sehrávat spojující most mezi Východem a Západem. Od Chebu a Železné Rudy až po sovětskou hranici a bylo by mu zachováno právo na jeho vnitřní sebeurčení (finlandizace naší politiky – podobná politika se poválečnému Finsku podařila). Nedocenila, že Československo není na nezajímavém severu, ale v žádaném středu.

Beneš za účelem podpory odletěl v květnu 1943 do Washingtonu – přijat Roosveltem a jeho politika byla USA podpořena. V prosinci 1943 se za tím účelem vypravil do Moskvy, podepsal smlouvu o přátelství a válečné spolupráci a byl Stalinem ujištěn o dodržení práv českého a slovenského národa na sebeurčení. Měl radost, ale byl podveden. Sověti teorii mostů nikdy nepřijali, ale před ním ji hned neodmítli.

Po r. 1945 začal Beneš zjišťovat, že byl zrazen, a že začíná být u nás nastolován sovětský vliv, a to na základě osvobozenecké legendy sovětské armády a v důsledku práce Gottwaldovi KSČ a levicového křídla Fierlingerovi sociální demokracie. Situace mohla být zvrácena ve volbách 26.9.1946, ale československý lid se rozhodl pro KSČ – učinil z ní největší politickou stranu v zemi. Spolu se sociálními demokraty ze 300 členného národního shromáždění měli 151 mandátů.

Beneš ve své politice v zásadě neuspěl, špatné zkušenosti získal s Francií a Velkou Británií, katastrofální s Německem a SSSR. Československa jako malá země uvnitř strategické střední Evropy může fungovat pouze tehdy, jestliže obě mocnosti budou demokratické a nebudou mít v politice invazní prvky. Je potřeba ocenit skutečnost s jakou vervou se rval o osud našeho národa.