Byzantská říše

Byzantská říše představuje vrcholný středověký útvar na východě Evropy. Vznikla z východní části říše římské a po zániku západní části se stala rozhodujícím představitelem římské tradice a středověku. Formování započalo už v době starověké od časů Diokleciánových. Nejprve došlo k formálnímu rozdělení římské říše na východní a západní část r. 476, k rozdělení na fakticky i mocensky odlišné území.

Byzantská říše je územím svébytným, specifickým, trvajícím 100 let a od západní Evropy se zcela zřetelně odlišujícím. Základním znakem byla centrálně uplatňovaná moc sultánova. Vše tam bylo státní, včetně zemědělství. Byzantská říše nezná princip feudálních zápůjčních vztahů, které jsou v západní Evropě. Naopak se tam vytvořila mocenská hierarchie, struktury, v jejichž čele byl sám panovník.

Dalším znakem byl řecký kulturní vliv. Byzanc je založena na řeckém jazykovém substrátu, zatímco západoevropská civilizace stojí na latinizujícím vlivu. Třetí prvkem pak byla zjevná odlišnost – Byzantská říše byla založena na civilizaci městské, ale západní Evropa se vyvíjela na bázi nejprve románské, a poté germánské. Cařihrad, hlavní město Byzantské říše, byl postaven na místě byzantské osady (jako Alexandrie, Ravena v Itálii, Nikaia a další).

První významný panovník z 1. pol. 6. stol. byl Justinián I. Vzal si za manželku Theodoru. Byl to znamenitý panovník, pracovitý, chytrý, utužoval svou moc, a proto v r. 532 proti němu vznikne povstání Niká! (tj. Zvítězíš!). Původně se jevilo jako konflikt mezi dvěma stranami – Modrými a Zelenými. Později ale získalo velký ohlas. Nakonec se mu povstání podařilo zlikvidovat. Vydal zákoník Corpus iuris civilis = první norma společenského práva.

Už za jeho vlády mělo v Byzantské říši velký vliv náboženství, ale to zde získalo jiné postavení než na západě. Dochází k prorůstání světských a náboženských prvků, hlavou náboženství je panovník (proto se jedná o cézaropapismus). Dostávalo stále odlišnější charakter, neboť na západě se křesťanství zabývá hlavně praktickými věcmi, ale v Byzantské říši řeší věci teoretické (dotýkají se základní teologické otázky, zda Ježíš Kristus je člověk nebo Bůh – to přispěje k rozepři mezi Mikulášem I. a Fótiem). V r. 1054 se východní náboženství odtrhne od západního a vzniká tak náboženství pravoslavné.

V 7. – 11. stol. nastává v Byzanci krize. Byzantská říše v mnohém redukuje své území, záchytnými body zůstávají Ravena a Kalábrie v Itálii. Dostává se pod tlak Bulharů, Slovanů a Arabů (v důsledku arabského vlivu ztrácí i některá území v Africe). V r. 1071 Byzanc prohrává u Mantzikertu se seldžuckými Turky a jsou tím oslabeni. R 1018 za tzv. makedonské dynastie Byzanc připojuje Bulharskou říši.

Mezi 7. a 11. stol. existuje celá řada vnitřních problémů = thémata, která znamenají propojování vojenského aparátu s administrativou. Vznikají společná uskupení – je jim pronajímána půda a z thematických rodin vždy starší syn musí na vojnu a mladší pracuje v zemědělství. Postupem času vznikly pronie – opětné propůjčování půdy, ale tak, že rodina byla majetníkem. Synové na vojnu nemuseli, naopak za ně chodili lidé, kteří na půdě pracovali.

Ikonoklasmus = obrazoborectví: v souladu s náboženským charakterem existuje spor o to, zda jsou ikony skutečně posvátné (byly doby, kdy docházelo k jejich strhávání). Kultura byla svérázná, originální a vyznačovala se mozaikovou výzdobou (hl. v Raveně) a ikonami. Stavěly se hlavně kopulovité věže.

Nejvzdělanějším centrem Byzantské říše byla cařihradská univerzita, která vynikala svým zaměřením teologickým a právnickým. Z cařihradské univerzity byla tenkrát šířena intenzivní ranně středověká osvěta. Jejími absolventy byli i Cyril a Metoděj. A protože vzdělání mělo patřičnou úroveň, odcházely odtud misie na Velkou Moravu, do bulharské říše a jinam.