Peloponnéská válka v řeckých dějinách, nadvláda Sparty a Théb

Závěrečná doba vrcholného období řeckého attického je ve znamení událostí, které předznamenávaly nástup krizových jevů – v podobě občanské = peloponéské války a v podobě boje o moc mezi jednotlivými městskými státy jako byla Sparta či Théby. Peloponnéská válka je střet mezi Spartou a Aténami a má charakter občanské války. Její příčinou je dvojí pojetí světa, života a člověka. Atény reprezentuje demokratický systém, Spartu mechanismy militantní a absolutistické. Proběhla v letech 431 – 404 př.n.l.. Záminkou se stal boj o Tarent. Zpočátku měli Sparťané navrch, obléhali Atény a lidé se museli skrývat ve zdech, které vybudovali. Kolem r. 429 př.n.l. vznikla v Aténách morová epidemie, mnoho lidí podlehlo. Na její následky zemřel i státník Periklés.

V r. 421 př.n.l. končí první etapa války, kdy mír mezi Aténami a Spartou sjedná aténský vojevůdce Níkiás. Mír byl pouze dočasný. Od r. 415 př.n.l. boj pokračuje ve stejné míře. Atény útočí pod vedením Alkibiada (1.p. Alkibiadés) proti Syrakusám. V době válečné výpravy se dozví, že v Aténách je proti němu opozice, proto opustí vojsko a přejde na stranu Sparty. Atény jsou v r. 413 př.n.l. poraženy. V Aténách je v r. 411 nastolen oligarchický režim. Aténští občané, kteří sloužili na lodích, odmítli novou vládu uznat. Uzavřeli dohodu s Alkibiadem, který se mezitím se Sparťany rozešel. V Aténách byla obnovena demokratická ústava.

Rozhodující bitva byla svedena r. 405 př.n.l. u Aigospotamoi (Kozích říček) v Helléspontu (dnešních Dardanelách). Atéňané utrpěli těžkou porážku. Vzdorovali pak ještě devět měsíců, nakonec však r. 404 př.n.l. kapitulovali. Uznali porážku. Tím se vytvořil předpoklad pro to, aby se Sparta pokusila o realizaci nadvlády nad Egejskou oblastí.

Sparta si vede typickým způsobem. Nadvládu si představuje tak, že do všech oblastí dosadí představitele svého režimu. V Aténách byla moc svěřena skupině třiceti konzervativních politiků. Jejich panování vešlo do aténské historie jako „vláda třiceti tyranů“. Demokratická tradice byla ovšem v Aténách tak silná, že v r. 403 př.n.l. vtrhli demokraté do Atén a obnovili demokratickou ústavu. Atény založily druhý námořní spolek, obnovili svá opevnění a budovali válečné loďstvo. Z obavy před novým vzrůstem aténské moci uzavřeli Peršané dohodu se Spartou. Jejím výsledkem byl tzv. „královský mír“ z r. 386 př.n.l. Peršané byli garantem spartského protiaténského postoje.

V r. 379 př.n.l. vznikne povstání proti Sparťanům v Thébách. Začíná nadvláda Théb. Vývoj spěje k vojenskému střetnutí mezi Spartou a Thébami. V r. 371 př.n.l. vítězí Théby u Leukter a zasadí tak spartské nadvládě rozhodující úder. R. 370 př.n.l. se thébské vojsko objevilo poprvé na Peloponnésu a proniklo až do Lakónie. Část heilótů a perioiků přeběhla na stranu Thébanů. Sparťanům se jen s obtížemi podařilo čelit nepřátelskému útoku do údolí Eurótu. Nemohli však zabránit odpadnutí Messéňanů. Messénie se po staletích poroby stala nezávislým státem. Závěrečná bitva se odehrála v r. 362 př.n.l. u Mantineie. Skončila nerozhodně, ale obě strany tvrdily, že vyhrály. Théby i Sparta jsou oslabeny, to umožní, aby do čela pozdního řeckého vývoje nastoupila Makedonie. V řeckých národních dějinách tak nastává poslední období = období helénistické, které není důsledně řecké. Do kultury i povědomí se v důsledku makedonských výbojů dostávají orientální prvky.