Počátky republikánského zřízení v Římě

Počátky republikánského zřízení v Římě se začínají rozvíjet po r. 510 př.n.l. a zakládají příští velikou římskou moc. Typické jsou dvě tendence:

První znamená vytváření republikánských struktur a první konflikty mezi obyvateli. Šlo o to, že z časů královských přešli de republiky funkcionáři praetoři , kteří měli vojenskou moc. Asi od pol. 5. stol. př.n.l. byli označováni jako konzulové. Měli veškerou správní, vojenskou a soudní moc, která dříve příslušela králi. Byli voleni na jeden rok a vykonávali své povinnosti po vzájemné dohodě a se společnou odpovědností (navzájem se kontrolovali). Konzulové jmenovali po dobu svého působení dva pomocníky, kvéstory, kteří spravovali státní pokladnu a pečovali o některé soudní a správní záležitosti. Nejvyšším orgánem byl třísetčlenný senát. Byl vybírán z mužů, kteří zastávali hodnost konzula nebo jiný vyšší úřad. K volbě došlo na střepinovém sněmu. Za výjimečné situace, když se římský stát ocitl v nebezpečí, mohla být nejvyšší moc svěřena úředníkovi s neomezenou pravomocí, zvanému diktátor. Doba jeho působení ale nesměla překročit šest měsíců.

Obyvatelstvo se dělilo do dvou skupin:

• patriciové – byli bohatí po svých otcích, plnoprávní občané
• plebejové – nemajetní, nesměli zastávat vyšší úřady a nemohli s patricii uzavírat právoplatné občanské sňatky; osobně byli svobodní

Tento protiklad vyvolával konflikty. Plebejové dosáhli nejprve toho, že si mohli volit své úředníky, tribuny lidu. Výsadou tribunů lidu byla jejich nedotknutelnost ze strany římských úředníků a právo veta (veto – zakazuji), jehož mohli použít proti rozhodnutí úředníků i senátu.

Rozhodujícího úspěchu dosáhli plebejové v r. 367 př.n.l., kdy byl obnoven úřad konzulů a bylo stanoveno, že jeden konzul má být volen z řad plebejů. Kromě dvou konzulů byl na setninovém sněmu pak volen praetor, který měl na starosti především soudnictví – vnitrořímské právní záležitosti a právní spory s okolním obyvatelstvem. Plebejové dosáhli i toho, že se ustavila zvláštní komise pověřená sepsáním zvykových zákonů. Soubor zvaný zákony dvanácti desek se stal základem římského právního systému.

Druhá tendence se týká boje Říma o nadvládu nad celou Itálií, byl zdlouhavý, měl několik etap:

1. na poč. 4. stol. př.n.l. se Římané zmocnili etruských Vejí, město zpustošili a část jeho obyvatel prodali do otroctví.
2. v r. 387 př.n.l. byl Řím napaden Kelty. Z velké části si ho podrobili (náporu odolala jen vojenská posádka na Kapitolu). Keltové se spokojili s kořistí a výkupným a odešli, ale sjednocovací proces byl zbržděn.
3. v 2. pol. 4. a na poč. 3. stol. př.n.l. svedli Římané tři vítězné války se Samnity. Řím se stal nejmocnějším státem ve střední a severní Itálii. Italský sjednocovací proces pod vedením Říma je tak ze dvou třetin naplněn.
4. válka s Tarentem – Tarent požádá o pomoc zkušeného vojevůdce Pyrrha, krále v Épeiru. Římané nakonec zvítězili a Pyrrhos se vrátil zpět do Řecka. Tarenťané byli nuceni 272 př.n.l. kapitulovat. Římský městský stát se tak stává pánem i nad jižní Itálií. Vzniknou základy k budování světové moci římské říše, odpůrcem jsou Kartaginci.

Římská moc začíná z Itálie budovat ekonomické centrum. Pro rychlé dopravní spojení a ovšem i pro přesuny vojska stavěli silnice. Na jih směřovala proslulá via Apia, která vedla z Říma do Capuy. Jiná silnice spojovala Řím se severní Etrurií a záhy byla vybudována také silnice napříč italskou pevninou k pobřeží Jaderského moře.