Národně-osvobozovací zápas jednotlivých zemí za 2. světové války

Jedinou pozitivní hodnotou, kterou vřava druhé světové války do r. 1943 přinesla, byl národně-osvobozovací zápas jednotlivých zemí, jehož význam byl mnohostranný. Když se národy vnitřně sjednotily do boje proti hitlerismu a současně v důsledku národně-osvobozovacího boje probudily v jednotlivých národech pozitivní stránku jejich cítění, národy se lépe poznaly. Národně-osvobozovací zápas je důležitou součástí vývoje 2. světové války, ale v každé zemi měl jinou podobu.

SSSR

Němci obsadili obrovská území SSSR, ale nemohli proto každý metr kontrolovat. Proto zde vznikly podmínky pro rozvoj partizánského osvobozovacího hnutí, hl. na Ukrajině a v Bělorusku. Němci proti porobeným sovětským národům postupovali tak tvrdě, že se proti nim bouřili a protiněmecký odboj chápali jako svrchovanou věc národů. Odboj by byl větší, kdyby jejich dřívějším vládcem nebyl Stalin, ale demokratický režim. Přístup nacistických jednotek k obyvatelstvu bývalého SSSR byl krutý; probíhaly masové popravy.

Francie

Hnutí, které vystupovalo proti nacistické moci se nazývalo hnutí Odporu. Jeho zahraničním organizátorem byl generál Charles de Gaulle, který se opíral o francouzské kolonie. Sváděl boj s Petainem. Ohlas de Gaullovy zahraniční akce byl na francouzském území veliký a vstřícný. Hnutí odporu bylo vážným odbojovým faktorem, s nímž německá okupační správa musela počítat.

Jugoslávie

Zde se osvobozovacímu hnutí dařilo znamenitě, a to proto, že terén a chrabrá tradice Srbů a jejich boje za národní nezávislost dávali šanci vojensky oponovat Německu. Porobený národ ale není dokonale obsazen (podobné vietnamizaci). Jejich vůdcem byl maršál Josip Broz Tito, pozdější prezident Jugoslávie. Problém partyzánství byl v tom, že od sjezdu v Jajce v r. 1943 byl jugoslávský odboj organizován komunisticky.

Polsko

V okupovaném Polsku mělo odbojové hnutí nejhorší podmínky pro svůj rozvoj – německá okupační správa v podobě generálního gouvernementu byla nejtvrdší. Zpočátku se zdálo, že Poláci spíše organizují odboj v jednotlivých střediscích – povstání v Lodži. Ve dnech 31.7. – 1.10.1944 vzniká třiašedesátidenní varšavské povstání - v souladu s blížící se sovětskou armádou Poláci pod vedením generála Komorowského povstali. Sověti, když se dozvěděli, že povstání je orientováno prozápadně, zůstali stát ve varšavském předměstí Praga a dívali se, jak Němci Poláky drtili a zaháněli do podzemí. Povstání si vyžádalo 200 000 mrtvých. Pak teprve Sověti vjeli do Varšavy a Němce vypudili.

Itálie

Partizánské hnutí se zde probudilo ke konci války. 10.6.1943 obsadili spojenci Sicílii. V září 1943 začal útok na kontinentální Itálii. Do Říma přišli až v r. 1944, protože Italové se bránili hlavně z benediktýnského kláštera Monte Casino. 26.7.1943 musel Mussolini odstoupit z funkce předsedy vlády. Byl zajat a vězněn v Grand Saso. Němečtí esesáci pod vedením Svorceniho ho osvobodili a odvezli na sever. Mussolini vytvořil Italský sociální stát na čele s německým maršálem Kesselringem pod správou Němců. Mussolini byl chycen partyzány na konci války na švýcarské hranici a popraven.

Slovensko

V srpnu 1943 zde vzniklo slovenské národní povstání. (Pozn.: jedna celá látka)

Čechy

Čeští parašutisté ve spojení s Pražany 27.5.1942 provedli atentát na Reinharda Heydricha.