Evropa na počátku 17. stol.

17. stol. znamená přelom – na starém kontinentě nastupuje novověk, jsou překonávány přežitky středověku. V oblasti zahraniční si Evropa některé nánosy válek nese, neboť zde přežívá základní konflikt mezi dvěma tábory. Formuje se tábor anglicko-nizozemský, který je průkopníkem moderního kapitalistického systému. Zastáncem těchto názorů je hlavně Nizozemí. Druhý tábor je pozdně katolický, neofeudální – Španělé a jejich državy a Habsburkové ze střední Evropy.

Nebezpečná je i situace na Balkáně a dotírání osmanského vojska na Evropu a středoevropské habsburské državy. Tento tlak nepolevoval ani v 16. stol. a podařilo se ho zastavit až v r. 1683 před Vídní. Na přelomu 16. a 17. stol. se v Evropě nevědělo, jak osmanskému tlaku čelit.

Oblast Baltu je také nebezpečná – především Polsko soupeřilo se Švédy o vliv nad Baltským mořem, obě země chtěly být severskou velmocí. Švédům se to během třicetileté války podařilo.

Na poč. 17.stol. byla Evropa vůdčí kontinent světa. Protože se nedělaly důsledné statistiky, nelze přesně říci, kolik měla Evropa obyvatel – odhaduje se 60 – 70 milionů. Evropa rostla a zejména se zdokonalovala a rodila průmyslová centra. Došlo k jejich inovaci – dřívější italská – Benátky, Janov, Turín upadala; nová centra: Londýn, Paříž, Sevilla – španělské, Amsterodam. Rozhodující vliv na jeho tvorbu měl zaoceánský obchod a vnitřní nástroj – obchodnická centra kolem měst se k městům připojovala, vznikala velkoměsta. Výjimkou se stal o sto let Mnichov – skládal se ze zemědělských oblastí a ne ze řemeslných.

Prvotní postavení evropských zemí má negativní stránku – vznik koloniální soustavy. Britové a Francouzi se obracejí do Ameriky, Holanďané na východ (do Indie), Belgičané na jih do Afriky. Od této doby nastalo okupování místního obyvatelstva – např. Aztékové a Indové byli vybíjeni, černí Afričané Brity přiváženi jako otroci.

Základním problémem je konflikt mezi kapitalistickými zeměmi s liberálními systémy a pozdním feudalismem habsburským, španělským a středoevropským. Konflikt dostává náboženskou podobu – protestantské unie proti katolickým ligám. Spor se vyhrocuje, prohlubuje a vyústí ve třicetiletou válku.

Kultura

doznívá pozdní renesance a nastupuje baroko. Jeho nástup není všude přímočarý – ve střední Evropě manýrismus – styl opouštějící souměrnost a přímočarost renesanční; přináší labyrint, bludiště – jde o improvizaci.

Baroko: nový životní a umělecký směr. Byl dán novou vírou v Boha, jeho velikostí. Zaměřuje se na prvky psychologické, na zobrazení nitra lidí. Památka má člověka oslnit, ovlivnit, proto barokní chrámy i sochařství se zdobením, využívá se světla a stínu. Rozhodující je efekt, který na člověka zapůsobí.