TIP: Kupte si puzzle nebo stolní hry na největším eshopu Puzzle-prodej.cz, vybrat si můžete ze 7000 motivů skladem!
Vyvrcholení středověkého univerzalizmu, Inocenc III. a Bonifác VIII.
Ve 13. století vedle dalších znaků vrcholného středověku vyvrcholuje i středověký univerzalizmus – jednotné pojetí života a světa v čele s Bohem a Ježíšem Kristem. Vrchol středověkého univerzalizmu se dostavuje především v západní církvi a je vymezen pontifikátem Inocence III. až pontifikátem Bonifáce VIII. v jehož závěru se začínají ohlašovat první znaky středověké krize především v církvi jako vůdčí vrstvě společnosti. Vrchol středověkého univerzalizmu nebyl jen věcí ideovou, ale měl i řadů konkrétních znaků ovlivňujících praxi života.
Prvotním představitelem byl Inocenc III. mající pontifikát na léta 1198 – 1216. Pocházel ze starého hraběcího rodu, narodil se v italské Senie. Vystudoval teologii v Bologni. Byl velmi ortodoxní katolík, velmi vzdělaný, mírný, ale důsledný, Bohu nanejvýš oddaný, rozhodný, silný; za duchovními věcmi šel pevně.
- chtěl na této zemi a v Evropě obnovit zastřešující a sjednocující Imperium Romanum – ne na principu mocenském, ale duchovním. Považoval se za vikaria christie = Kristova náměstka, za činitele vybraného k tomu, aby království boží na zemi vytvořil a garantoval.
- jeho myšlení mělo i východisko duchovně-teologické s řadou filozofických prvků. Svět chápal jako hiera archa, odtud vznikla hierarchie = struktura, řád. Jeho hiera archa musela být někým dána, tím někým byl Bůh. Člověk může být pouze arbitr mundi = správce pozemských věcí. Boží království, za kterým šel, odvozoval z nadpozemského světa. Pozemská hiera archa je jen odrazem věcí transcendentálních.
- Inocenc III. byl člověk středověký i ve smyslu feudálním. Představoval si, že středověká společnost by měla být velké duchovně-středověké feudum, a že jednotlivá království by byla pouze lény v tomto svazku. Anglický, dánský, aragonský, český, polský a uherský král vyslovili souhlas s tím, aby království byla lény. Tendence narazila na odpor světské moci francouzské. V souvislosti s Inocencem III. se objevily další formy konfliktu mezi světskou a církevní mocí v rámci přijímání.
- Inocenc III. se podobně jako doboví řeholníci zdůrazněně navracel k Matoušovu evangeliu a hlavně zmínkám o chudobě. Stal se obdivovatelem a obhajovatelem lombardských humanistů, kteří se nejintenzivněji hlásili k lidské chudobě jako duchovnímu zakotvení.
- za velký úspěch svého života považoval efekt čtvrté křížové výpravy, kdy výkvět křižáckých vojsk dospěl do Cařihradu. Po střetu se tam západní rytíři zmocnili vlády a jakoby uzavřeli chod dosavadní Byzantské říše. Na léta 1204 – 1261 tam obnovili Latinské císařství. Byl názoru, že po opakovaných pokusech došlo ke spojení obou větví křesťanství, ale bylo to jen dočasné a později již k jejich spojení nikdy nedošlo.
- na závěr svého života na podzim 1215 svolává do římského Lateránu dosud největší církevní koncil, který ze své podstaty měl symbolicky představovat vrcholně-středověkou dobovou univerzalitu, univerzální pojetí života i církve. Schází se zde 500 biskupů, 800 opatů a obrovský počet ostatních kněží. Po celé 13. stol. stojí římské papežství v čele duchovního vývoje západního i univerzalistických snah Evropanů.
S nástupem Bonifáce VIII. se začínají objevovat zřetelnější příznaky krize, prohlubování krize mezi římským papežstvím a frankofonními oblastmi. Jeho pontifikát trval v letech 1294 – 1303. Byl to zarytý středověký papežský univerzalista, uvažoval o duchovní i mocenské integritě papežství. Jeho rozhodujícím cílem bylo vytvoření vrcholně středověkého teokratického státu po vzoru předchozích teokratických států, ale v prohloubené podobě. Státnímu teokratismu podřídil veškeré své jednání.
Bula Unan Sanktan z r. 1302 hovoří o dvou mečích – světském a církevním (papežském). Člověka doslova odkazuje na podřízen meči papežskému s tím, že když tak neučiní, vystavuje se nebezpečí, že nebude spasen. Toto stanovisko popudilo francouzské krále, hlavně Filipa IV. Sličného, který bulu odmítl. Dostal se do konfliktu s papežem. Na krátký čas dokonce papeže zatkl, krátce po propuštění papež zemřel. Konflikt mezi římským vlivem papežů a mocí francouzských králů vyvrcholil ve 14. stol., jeho řešení bylo dlouhodobé.