Celá historie Katalog Fórum Další odkazy O webu Nápověda

TIP: Kupte si puzzle nebo stolní hry na největším eshopu Puzzle-prodej.cz, vybrat si můžete ze 7000 motivů skladem!

Vyvrcholení středověkého univerzalizmu, Inocenc III. a Bonifác VIII.

Ve 13. století vedle dalších znaků vrcholného středověku vyvrcholuje i středověký univerzalizmus – jednotné pojetí života a světa v čele s Bohem a Ježíšem Kristem. Vrchol středověkého univerzalizmu se dostavuje především v západní církvi a je vymezen pontifikátem Inocence III. až pontifikátem Bonifáce VIII. v jehož závěru se začínají ohlašovat první znaky středověké krize především v církvi jako vůdčí vrstvě společnosti. Vrchol středověkého univerzalizmu nebyl jen věcí ideovou, ale měl i řadů konkrétních znaků ovlivňujících praxi života.

Prvotním představitelem byl Inocenc III. mající pontifikát na léta 1198 – 1216. Pocházel ze starého hraběcího rodu, narodil se v italské Senie. Vystudoval teologii v Bologni. Byl velmi ortodoxní katolík, velmi vzdělaný, mírný, ale důsledný, Bohu nanejvýš oddaný, rozhodný, silný; za duchovními věcmi šel pevně.

  1. chtěl na této zemi a v Evropě obnovit zastřešující a sjednocující Imperium Romanum – ne na principu mocenském, ale duchovním. Považoval se za vikaria christie = Kristova náměstka, za činitele vybraného k tomu, aby království boží na zemi vytvořil a garantoval.
  2. jeho myšlení mělo i východisko duchovně-teologické s řadou filozofických prvků. Svět chápal jako hiera archa, odtud vznikla hierarchie = struktura, řád. Jeho hiera archa musela být někým dána, tím někým byl Bůh. Člověk může být pouze arbitr mundi = správce pozemských věcí. Boží království, za kterým šel, odvozoval z nadpozemského světa. Pozemská hiera archa je jen odrazem věcí transcendentálních.
  3. Inocenc III. byl člověk středověký i ve smyslu feudálním. Představoval si, že středověká společnost by měla být velké duchovně-středověké feudum, a že jednotlivá království by byla pouze lény v tomto svazku. Anglický, dánský, aragonský, český, polský a uherský král vyslovili souhlas s tím, aby království byla lény. Tendence narazila na odpor světské moci francouzské. V souvislosti s Inocencem III. se objevily další formy konfliktu mezi světskou a církevní mocí v rámci přijímání.
  4. Inocenc III. se podobně jako doboví řeholníci zdůrazněně navracel k Matoušovu evangeliu a hlavně zmínkám o chudobě. Stal se obdivovatelem a obhajovatelem lombardských humanistů, kteří se nejintenzivněji hlásili k lidské chudobě jako duchovnímu zakotvení.
  5. za velký úspěch svého života považoval efekt čtvrté křížové výpravy, kdy výkvět křižáckých vojsk dospěl do Cařihradu. Po střetu se tam západní rytíři zmocnili vlády a jakoby uzavřeli chod dosavadní Byzantské říše. Na léta 1204 – 1261 tam obnovili Latinské císařství. Byl názoru, že po opakovaných pokusech došlo ke spojení obou větví křesťanství, ale bylo to jen dočasné a později již k jejich spojení nikdy nedošlo.
  6. na závěr svého života na podzim 1215 svolává do římského Lateránu dosud největší církevní koncil, který ze své podstaty měl symbolicky představovat vrcholně-středověkou dobovou univerzalitu, univerzální pojetí života i církve. Schází se zde 500 biskupů, 800 opatů a obrovský počet ostatních kněží. Po celé 13. stol. stojí římské papežství v čele duchovního vývoje západního i univerzalistických snah Evropanů.

S nástupem Bonifáce VIII. se začínají objevovat zřetelnější příznaky krize, prohlubování krize mezi římským papežstvím a frankofonními oblastmi. Jeho pontifikát trval v letech 1294 – 1303. Byl to zarytý středověký papežský univerzalista, uvažoval o duchovní i mocenské integritě papežství. Jeho rozhodujícím cílem bylo vytvoření vrcholně středověkého teokratického státu po vzoru předchozích teokratických států, ale v prohloubené podobě. Státnímu teokratismu podřídil veškeré své jednání.

Bula Unan Sanktan z r. 1302 hovoří o dvou mečích – světském a církevním (papežském). Člověka doslova odkazuje na podřízen meči papežskému s tím, že když tak neučiní, vystavuje se nebezpečí, že nebude spasen. Toto stanovisko popudilo francouzské krále, hlavně Filipa IV. Sličného, který bulu odmítl. Dostal se do konfliktu s papežem. Na krátký čas dokonce papeže zatkl, krátce po propuštění papež zemřel. Konflikt mezi římským vlivem papežů a mocí francouzských králů vyvrcholil ve 14. stol., jeho řešení bylo dlouhodobé.