Církevní schizma jako výraz krize středověké společnosti, konciliarizmus

Církevní schizma (rozdvojení) typické pro 14. stol. zaznamenávalo krizi v církvi samotné, protože církev byla hlavní složkou společnosti. Papežské schizma bylo předobrazem krize. Z církevní situace vyrůstal nový církevní proud, konciliarizmus. Prapočátky tohoto složitého krizového procesu v církvi spadají do poč. 14. stol., kdy po smrti Bonifáce VIII. byl papežem zvolen Francouz Klement V., který se dostal pod vliv francouzských králů. Ti dosáhli toho, že od r. 1309 bylo papežství přeneseno z Říma do Avignonu a na několik desítek let (1309 – podzim 1377) v Avignonu papežové sídlili. Avignonské papežství z hlediska Říma znamená přerušení duchovní kontinuity Říma a současně dočasné posílení vlivu ze strany francouzských králů na papežský úřad. Avignon je jihofrancouzské město. Rozhodující je papežský palác, který je dominantou středověké Evropy. Těchto několik desítek let bylo avignonské papežství legitimní, i když následnými římskými papeži přejato nebylo (ani Jan Pavel II. v Avignonu nebyl). Avignonské papežství je důležité i z hlediska našich dějin, protože papež Klement VI. byl vychovatelem Karla IV.

Na podzim 1377, když v Avignonu pontifikoval papež Řehoř XI., byl vyzván dvěma představitelkami ženského křesťanství, charismatičkami Kateřinou Sienskou a Brigitou Švédskou, aby v zájmu katolictví i sebe samého opustil Avignon a odešel zpět do Říma. Učinil tak, ale v prvních týdnech r. 1378 umírá. V Římě se 8.4.1378 koná nová volba papeže (konkláve). Novým papežem je zvolen Ital, arcibiskup z jihoitalské Bary, Urban VI. Byl zvolen nejen kardinálskými hlasy Italů, ale i Francouzů. Shoda na této volbě trvala jen několik měsíců. Potom francouzský kardinál a arcibiskup přišli do Říma znovu a odvolali svoji volbu. Řekli, že byla vyslovena pod nátlakem. Odebrali se do Francie a zvolili si papeže Klementa VII., čímž bylo docíleno církevního schizmatu. Projevilo se to tím, že v Římě byli římští papežové jako např. Urban VI., Řehoř, Bonifác IX. a vedle toho existovala avignonská řada papežů – Klementové, Benedikt. Z hlediska papežství, církve i středověké společnosti bylo toto papežské rozdvojení projevem krize, protože západní křesťanství se nedělí ideově, ale je rozčleněno z hlediska řízení na větev římskou a avignonskou.

Krize vznikla nejprve uvnitř církve. Ta předznamenává krizi společenskou.

První etapa krize

K první etapě krize došlo v letech 1378 – 1409. V r. 1409 je svolán koncil do Pizzy – účastnili se ho nejpřednější církevní hodnostáři světa. Vznikl i z popudu císaře Zikmunda. Jednali o odstranění schizmatu. Doporučovali, aby se oba papežové vzdali své funkce, a že v Pizze bude zvolen nový papež. Tak se i stalo – papežem se stal nejprve Alexandr V. (nechvalně známý) a poté Jan XXIII. – ještě zprofanovanější osoba. Když dojde k jejich volbě, situaci to ještě zkomplikuje, protože římští a avignonští papežové své funkce neopustí a křesťanská církev tak má papeže tři.

Druhá etapa krize

Od r. 1409 má tedy církev tři papeže, což trvá až do r. 1417. Toho roku kostnický koncil odstraní duchovní schizma tím, že je zvolen Martin V. a ten se stává jediným papežem uvnitř římské církve. Schizma bylo odstraněno stejným koncilem, který odsoudil k upálení Jana Husa (což ovšem nebylo jediným a hlavním tématem koncilu). Situace vede k hlubšímu posouzení církevního stavu a je nastolen konciliarizmus.

Nejvyšší duchovní představitelé dojdou totiž k závěru, že s ohledem na problematické konání papežů je třeba, aby církev zaštítil vyšší církevní koncil (nad papežem). Stane se tak na základě dekretu ze 6.4.1415 – usnesení má název haeck akta a stanovuje, že nejvyšším orgánem duchovného a církevního života je církevní koncil. Proto se následné hnutí nazývá konciliarizmus. Závěry koncilu jsou závazné pro kněze i laiky a i římské papežství se usneseními musí řídit. Zrovnoprávňuje také v církvi a před Bohem postavení kněze a laika. Po kostnickém koncilu se konciliarizmus ujal a na sklonku středověku jsou známy aktivity koncilů basilejských.