Druhý triumvirát, zánik římské republiky

Caesarova smrt vnitřně rozdělila římskou společnost na jeho přívržence a odpůrce, což bylo dobře znát ve smutečním projevu Marca Antonia, přítele Caesara (zastával s ním úřad konzula). Ten pronesl plamenný projev proti spiklencům, kteří spěšně opustili Řím. Dochází k rozporům mezi Antoniem a 18ti letým Octavianem (Caesarův adoptivní syn), na kterého Caesar ve své závěti přenesl moc a vliv. Antonius se s Octavianem nechtěl o moc dělit, proto mezi nimi v letech 44 – 43 př.n.l. dochází k bojům. Na Octavianovu stranu se postavil Cicero, který proti Antoniovi pronášel tvrdé a horoucí projevy. Ciceronovy řeči navazovaly na tradici aténského řečníka Démosthena, který vyzýval své spoluobčany k boji za svobodu proti makedonskému králi Filipu II., a byly proto označovány jako „filipiky“.

Octavianus se nakonec spojil s Antoniem a Markem Lepidem a společně v r. 43 př.n.l. vytvořili druhý triumvirát. Na rozdíl od prvního triumvirátu nebyl tajnou dohodou, ale věcí veřejnou. Triumvirové si nejprve sestavili seznamy svých odpůrců. Bylo zabito na 300 senátorů a na 200 jezdců. Jednou z obětí proskripcí se stal pro svou kritiku Antoniovy činnosti Cicero. Konečným cílem druhého triumvirátu byla likvidace Caesarových vrahů, kteří ovládali východní oblasti římské říše. U makedonského města Filippoi porazila r. 42 př.n.l. vojska vedená Antoniem a Octavianem ve dvou bitvách nejprve Cassia a pak Bruta. Oba po porážce spáchali sebevraždu.V r. 40 př.n.l. došlo k jednání Antonia s Octavianem. Na základě prozatímní dohody obdržel Octavianus správu nad západní částí římské říše a nad Římem a Antonius správu nad východními oblastmi.

V r. 37 př.n.l. se v Tarentu konalo další setkání triumvirů. Došlo zde k oficiálnímu rozdělení kompetencí – Antonius bude mít vliv na východě, Octavianus na západě a v Římě a Lepidovi byla svěřena správa nad Afrikou. Tato schůzka prodloužila trvání triumvirátu na dalších pět let a dala souhlas k vytvoření armády, která v r. 36 př.n.l. porazila Sexta Pompeia, syna Pompeia z prvního triumvirátu, který usiloval o to, aby se v otcově duchu stal rozhodujícím činitelem římským.

I ve druhém triumvirátu dojde ke konfliktu mezi triumviry. Octavianus se to pokusil řešit tak, že chtěl Lepida podplatit svěřením funkce nejvyššího kněze. Problémem ale zůstal Antonius, který se pokusil mocensky posílit svou pozici. Domníval se, že po vítězných válkách s Parthy a po sňatku s Kleopatrou může připojit část východní římské říše k Egyptu. Jakmile se to Octavianus dozvěděl, vyrazil s vojskem proti Antoniovi. K rozhodujícímu střetu mezi nimi došlo v r. 31 př.n.l. v námořní bitvě u mysu zvaného Aktion. Antonius prohrál a spáchal sebevraždu nabodnutím na meč. Kleopatra, když zjistila, že nemá neději získat vítězovu milost ho následovala – nechala se uštknout hadem. V létě 30 př.n.l. se tak Octavianus stal pánem Egypta a vládcem celé římské říše. V r. 29 př.n.l. se v Římě konají velké oslavy jeho vítězství. Osud římské republiky byl zpečetěn a římská říše se stane císařstvím.