Císařství v Římě v prvním století po Kristu

V r. 14 n.l., po Octavianově smrti, nastupuje jako císař Tiberius 14 – 37 n.l. Jeho působení na římském císařském trůně bylo zvláštní – část svého života nepobýval v Římě, ale ve své vile na ostrově Capri a v Římě věci politické, správní i mocenské zajišťoval místodržící Seianus. V době Tiberiově vznikla dvě protiřímská povstání – v oblasti Pannonie a v Porýní. Potlačil je Tiberiův synovec Germanicus.

Na léta 37 – 41 nastupuje Caligula (byla to jeho přezdívka = Vojenská botička, původní jméno Gaius). Byl to člověk bažící po smrti svých nepřátel. Zemi poškozoval i tím, že vedl značně nákladný život císařského dvora – země chudla.

Na léta 41 – 54 nastupuje Claudius – opět císař tyran, absolutista, byl nečestný. Římská říše se značně zvětšila a rozšířila celé své území o některé jižní oblasti dnešní Velké Británie. Vytvořili si provincie v severoafrické Mauretánii a na území Palestiny, kde zřizují provincii Judea. V oblasti Kolína nad Rýnem úspěšně pořímšťují = romanizují tamní obyvatele.

Za Claudia jsou po celém římském území zřizovány početné císařské kanceláře, které měly na starosti zejména správu císařského majetku, vydávání císařských nařízení i přijímání a vyřizování žádostí. Byly pro císaře zdrojem informací o tom, co se děje v odlehlých oblastech.

Claudius je zabit z iniciativy své manželky Agripiny, protože chtěla na trůn dosadit svého syna Nera (pocházel z jejího prvního manželství, Claudius ho adoptoval).

Na léta 54 – 68 nastupuje Nero. Je to panovník problematický, byl prosycen nenávistí a zlobou. Sám ze sebe vytvářel umělce – básníka (údajně i skládal nepříliš úspěšnou poezii). V počátku jeho vlády se zdálo, že chce vládnout v souladu s římskými nařízeními senátu, ale postupně se stává samozvancem. Zlikviduje své okolí – jeho vychovatel Seneca byl donucen spáchat sebevraždu. V r. 64 přikročí k zapálení Říma, sedí nad Římem a hraje na loutnu. Požár využívá k potrestání křesťanů – zavede proti nim mučení, umírají v římských zahradách (i svatý Petr a Pavel).

Za Nerovy vlády dochází k povstání ve Velké Británii a v Judeji – potlačuje ho Vespasianus. Nero se dostává do konfliktu s praetoriánskou gardou, je odstraněn.

Nastává přechodné období a poté nastupuje Flavius Vespasianus 69 – 79. Za jeho vlády jeho syn Titus v r. 70 s vojskem porazí Jeruzalém, tím negativně zasáhne do již tak dramatických dějin židovského národa. Někteří Židé se mu brání u Mrtvého moře až do r. 73. Římané potlačili i nepokoje židovského obyvatelstva v severním Egyptě a v Libyi.

Na léta 79 – 81 je Vespasian vystřídán Titem. Období jeho vlády vstoupilo do dějin neblaze z civilizačních důvodů. V r. 79 došlo k ničivému výbuchu Vesuvu, jemuž padla za oběť města Pompeje, Herculaneum a Stabiae.

V letech 81 – 96 vládne Domitianus. Byl to opět tyran. Nastává další územní rozmach Říma. Rozšířili své panství ve Velké Británie dále na sever. V Porýní vytvořili dvě provincie, Dolní a Horní Germánii. Zmocnili se území rozkládajícího se mezi středním tokem Rýna a horním tokem Dunaje. Na nové hranici byly zakládány tvrze, a tak postupně vznikl obranný val proti útokům germánských kmenů na území římské říše. Na středním Dunaji utrpěli Římané porážku od Markomanů a Kvádů. Ještě větší byl neúspěch na dolním Dunaji, kde byli Římané nuceni zaplatit dáckému králi Dekebalovi válečnou daň a odevzdat zbraně.

Domitianus v pojetí vlády přestupuje zásady principátu – chce, aby v něm lid viděl vládce i Boha. Byl oslovován „dominus et deus = vládce a Bůh“.