Římské císařství ve druhém století po Kristu

Ve 2. stol.n.l. doznává římská říše obrovský územní a mocenský nárůst, ale současně se hrozivým stává vliv germánských kmenů. Dostavuje se druhá etapa germánských válek = markomanské války.

Císařem se na léta 96 – 98 stává Nerva. Jeho krátká vláda se vyznačuje zakázáním kultu dřívějšího císaře (symboly byly strhány, jeho jméno odstraněno ze všech nápisů). Založil alimentační fond, z něhož byly půjčovány menším vlastníkům půdy peníze na nízké úroky. Z těchto úroků byly pak vypláceny podpory dětem chudých rodičů a sirotkům svobodného původu.

Navrhl za sebe svého nástupce Traiana, který se ujal moci v letech 98 – 117. Za jeho vlády nastává další kolo územního rozmachu. Kolem r. 101 a opakovaně v letech 106 –107 bojuje s Dáky – výsledkem byl zisk území dnešního Rumunska a jeho připojení k římské říši (v nové provincii byly bohaté doly na zlato). Na východ od Palestiny zakládá provincii Arábie. V letech 114 – 117 se střetne s Parthy. Jeho vítězství mu přineslo tři nové provincie – Arménii, Asýrii a Mezopotámii. I Traian snil o tom, že by mohl podniknout velký východní pochod po vzoru Alexandra Makedonského, ale neuskutečnil ho.

Na léta 117 – 138 se moci ujímá Hadrian, který se pokouší zastavit římskou expanzivní politiku. Jeho snahou bylo zpevnit hranice ve všech okrajových provinciích budováním systému opevnění = limes Romanus. Zřídil císařskou radu, která byla schopna pomáhat mu při řízení tohoto velkého území. Byl obdivovatelem Řecka, v Aténách dal vybudovat novou čtvrť (římskolatinskou).

Velký problém nastává v r. 132, když se pokusí obnovit zničený Jeruzalém po Titově vpádu z r. 70. Měl tendenci Jeruzalém latinizovat. Vypuklo protiřímské povstání, v jehož čele stál Bar Kochba. Povstání trvalo asi 3 roky, pak bylo římským vojskem konečně potlačeno.

Antoninus Pius vládl v letech 138 – 161. Jeho vláda se vyznačovala dvěma tendencemi – pečoval o římské provincie a vynalezl běžně používané platidlo (se symbolem Říma).

Marcus Aurelius vládl v letech 161 – 180. Byl to imperátor, bojovník, ale i filozof (stoik); často se mu říkalo „filozof na trůně“. Po r. 162 musí znovu bojovat s Parthy, vítězství mu zajistilo zisk dvou nových kolonií – Arménie a Médie. Od r. 166 nebo 167 se objevuje nebezpečí germánských kmenů, v jejichž čele stojí Jazygové, Markomani a Kvádové.

Markomanské války a jejich etapy

První se odehrává od r. 167 v dnešním Pohroní – nejprve byli poraženi Kvádové, pak Markomani, ale při boji s Jazygy se Kvádové opět objevili na scéně.

Druhá etapa nastala koncem 70. let, kdy proběhly boje na území dnešního Slovenska. Svědčí o tom nápis na skále v Trenčíně ze zimy 179/180. Jedna z římských legií zde tábořila a snad tam pobýval i sám Marcus Aurelius. Traduje se také, že v Pohroní napsal jedno ze svých stěžejních děl: Hovory k sobě. V březnu 180 Marcus Aurelius umírá.

Do r. 192 vládne Commodus, který nebyl příliš úspěšný. Také si chtěl v duchu „dominus et deus“ přivlastnit vlastnosti vladařské i božské.