Severovci v čele římského císařství ve 3. století

Po Commodově smrti se objeví opakovaná vládní krize a problém nástupnictví na římském trůně. Adeptů je několik – příslušníci praetoriánské gardy, představitelé posádek ve Velké Británii, Sýrii a Pannonii. Nakonec se císařem stává jeden z příslušníků pannonských posádek Septimius Severus, proto se dynastie, která ve 3. stol. usedla na římský trůn, nazývala Severovci.

Za Septimia Severa došlo k zajímavým změnám: byla obnovena úloha císařské rady, byl odsunut vliv a role senátu, vzniknou také změny v oblasti financí – je zrušena pokladna senátu a jedinou pokladnou, která v Římě je, je císařova. Protékají jí všechny státní prostředky a vedle toho existuje pokladna osobních císařových prostředků, které vlastnil. Senátní pokladna přešla na město Řím a stala se tak pokladnou městskou.

Septimius Severus měl zahraniční potíže, protože se proti němu jednak postavili vojáci v oblasti Británie a dále vedl boj s Parthy v Mezopotámii.

Jeho nástupcem se na léta 211 – 217 stal jeho syn Caracalla, který pokračoval v otcově politice, podílel se na budování Říma, ale i on se dostává pod tlak germánských kmenů a také znovu bojuje s Parthy v Mezopotámii.

Poslední významný Severovec Severus Alexander vládne v letech 228 – 235. Veliké potíže mu činili nástupci Parthů, tzv. Sasánovci, kteří vytvořili Novoperskou říši.

Od 2. pol. 3. stol. v Římě nastupuje krize daná zahraničně-politickými tlaky. Byla způsobena i opětným nástupem okultismu, když se císař Decius postaví proti křesťanskému náboženství a znovu začne oslavovat kultovní náboženství. Lidé, kteří se nechtěli přizpůsobit, byli zabiti.

Tendence vrcholí za císaře Valeriana, který zakáže křesťanské bohoslužby, zamkne katolické chrámy a požaduje po věřících kultovní obětní dary. S tímto požadavkem se obrátí i na křesťanské kleriky, kteří jsou po odmítnutí v letech 257 – 258 popraveni. V rámci tohoto tlaku se řady křesťanů upevní a vznikne střední náboženský proud – katolicismus. V této době se zrodí i termín kacíř (katharoi).

Od 50. – 60. let je zánik principátu zcela zřetelný, začíná se rodit druhá forma římského císařství, která je založena na dominantním postavení císaře. Ten je panovníkem i bohem, a to ve smyslu „dominus et deus“.