Náboženský vývoj od dob baroka do vzniku velké francouzské revoluce

Náboženský vývoj tohoto období na konci 17. a v 18. stol. představuje nástup novověku, a to nejen do evropské společnosti, ale i do náboženských struktur a myšlení člověka. Novověk přivodil změnu v náboženství. Pro baroko platilo, že náboženské myšlení bylo sjednocené, výrazně duchovní. Jeho společným jmenovatelem byla nová aktivní víra v Boha, přimknutí se k Bohu. Jednota vystupovala do popředí. Poté dochází ke změně, k vnitřnímu rozlišení náboženských struktur a k příchodu racionalismu a deismu.

Diferenciace náboženského myšlení a přístupu

1. první odlišující znak ve srovnání s barokem byla diferenciace náboženského myšlení a přístupu.

• galikanismus – zrodil se ve Francii. V zásadě odmítal tradiční papežskou suverenitu uvnitř náboženských struktur a hodnot. Volal po zaměření se na národní církve, jejich vnitřní charakter. V r. 1682 byly vydány galikánské články. Historicky nastoupila návaznost na starou politiku středověkých francouzských králů ve vztahu k Římu. Chtěli francouzský náboženský život organizovat v duchu francouzských náboženských představ, ale i v zájmu velmocenských představ králů.
• episkopalismus (episkopus je biskup, episkopát biskupství) – hlavní důraz kladl na biskupy v diecézích. Je to hlavně kněz, jemuž jsou ostatní podřízeni. Papež je chápán jako jeden z těch biskupů, a to pro oblast Říma. Nevidí důvod, proč papeže priorizovat. Je to aspekt odřímštění duchovního vývoje evropského.
• státní náboženství – bylo bohatě uplatňováno v rakouských zemích. Rozhodující patronaci nad náboženstvím převzala tereziánská a josefínská doba, epocha reforem. Marie Terezie zrušila jezuitský řád, rušila jezuitská gymnázia. Josef II. rušil všechny řády, zanechával jen řeholnickou činnost ve vztahu k zdravotnictví a školství.
• ansenismus – kolébkou je klášter Port-Royal u Versailles ve Francii. Klášter postupně při opouštění barokizujících hodnot přecházel k hodnotám protestantským.

Racionalismus

2. doba je poznamenána vznikem racionalismu. Racionalismus má zázemí hlavně ve Francii v generaci encyklopedistů – Denis Diderot, Claude Helvétius, Voltaire. Jejich postoj ke světu: základem všeho je rozum, rozumová úvaha. Kvalita světa se rodí v kombinaci různých zřetelů rozumového myšlení. Velmi rychle prostoupil Evropu, stal se plně uznávaným a oblíbeným. Přinesl s sebou rozvoj exaktního a technického myšlení. Významnými politickými dokumenty jsou Prohlášení o nezávislosti USA a Deklarace francouzské revoluce se slavnými myšlenkami, že člověk se rodí svobodný, lidé jsou si rovní, a že mají právo volit si vládu svých věcí. Doba racionalismu přežila několik staletí až do konce 20. stol., kdy začal být racionalismus kritizován a dokonce v čisté podobě odmítán. Kladli mu vinu za vznik II. světové války. V dnešní době je uplatňována kombinace racionalismu a prožitku.

V době před vznikem francouzské revoluce vzniká deismus – náboženský princip zvláštního zaměření. Deo-princip se liší od theo-principu (víra v jednoho boha, boha personifikovaného). Deismus tvrdí, že náboženský boží princip není personifikovaný, ale že boží princip nacházíme všude a ve všem. Našel řadu ekvivalentů k jednobožství, projevy boha vidí všude. (Jean Jacques Rousseau – zakladatel romantického myšlení se domnívá, že Bůh je přirozenost a láska).