Duchovní povaha 19. stol., první vatikánský koncil nové doby, papežské encykliky

19. stol. představuje nástup modernismu a rozvinuté moderny. Modernost doby má svá témata:

1. Národně-osvobozenecký boj evropských národů o svou samostatnost (Itálie) a o utvoření vlastních monarchií (Itálie a Německo). Je to doba ustavování nových národů, např. národ český po stopadesátiletém období temna. Milníky jsou léta 1830 (velká červencová revoluce) a 1848 – 1849.
2. Rozvíjí se průmyslová výroba, a to s nástupem početné dělnické třídy. Nese s sebou vznik socialistických myšlenek.
3. Na sklonku 19. stol. dojde k rozmachu věd a vědeckého myšlení, nových technologií, ale i nových filozofických pohledů a přístupů. Byla zavedena elektřina, začaly se používat telegrafy a telefony, spalovací motory. Vznikly i nové filozofické směry – německý hegelianismus přerůstal v lišící se odrůdy novohegelianství na jedné straně v čele s Nietzschem, a na straně druhé s Marxem. Marxova sociální filozofie vyústila v třídní boj.

Katolická církev byla v průběhu 19. stol. postavena před dvojí problém, který měla řešit a řeší ho dodnes:

1. má najít způsob, jak reagovat na moderní podněty doby a být na výši moderních otázek a nároků, které současně svět přináší.
2. v souvislosti s rozmachem průmyslové výroby 19. stol., s růstem dělnické třídy a se zrodem socialistických myšlenek přichází vlna ateizmu. Ta vlna se opakuje, mohutní a tříští se do proudů ateisticko-ideových. Vlny ateizmu vedly k procesu demoralizace společnosti, k úpadku a násilí.

Katolická církev hledala odpověď svoláním prvního vatikánského koncilu nové doby na přelomu let 1869/1870. Základní tematizace ze strany katolíků nebyla příliš šťastná. Koncil se dlouho připravoval, a to za papeže Pia IX., který už v r. 1854 v předstihu vydává základní ideovou věroučnou tezi o neposkvrněném početí Panny Marie, čímž křesťanský svět určí.

V r. 1864 vydá závazný sylabus řady věroučných omylů. V r. 1867 u příležitosti 1800 výročí úmrtí sv. Petra a Pavla ustaví komisi, která je pověřena organizací prvního vatikánského koncilu nové doby. 8.12.1869 se schází koncil ve Vatikánu. Koncil ale nemá velký časový prostor a začne projednávat řadu věcí organizačních (problematika mešní). Vedle toho je zde uplatněn základní ideový námět, kterým se snaží reagovat na moderní dobu, je jím teze o neomylnosti papeže. Na jaře 1870 se teze dostane na pořad jednání, nakonec je schválena 451 hlasy (jen pár se zdrží hlasování nebo je proti). Koncil je brzy ukončen, protože 20.7.1870 začíná válka mezi Pruskem a Francií. Jen několik zemí tuto tezi nepřijalo – Francie. Pro většinu katolíků je nosná a musí se jí řídit.

Na koncil navazují papežové Lev XIII., Pius X. a Benedikt XV.

Lev XIII. 1878 – 1903 byl papežem velmi zbožným. Dobře rozuměl potřebám své doby, na podporu jejich řešení vydal encykliku Rerum Novarum – zabývala se nárůstem ateistického myšlení.

Pius X. 1903 – 1914 byl velmi oddaný a zbožný katolík, který hlavně věřil, že větší zbožností lidstva lze zlepšit světové poměry. Vyzýval k obecné zbožnosti, k motlitbě a k aktu přijímání.

Benedikt XV. 1914 – 1922 se nejprve snažil zabránit válce, a to tím, že působil na velmoci, chtěl smírčí jednání. Poté chtěl, aby byla válka alespoň předčasně ukončena. Nedosáhl toho, ale po jejím skončení napomáhal jejím obětem. Do světových dějin vešel moderní zákoník Corpus Juris Katolici.