Místo Velké Moravy v českých dějinách a její duchovní přínos

Druhým státním útvarem na našem území po Sámově říši je Velkomoravská říše. Byl to státní útvar, který trval přibližně od druhé třetiny 9. stol. do první třetiny 10. stol. Ve srovnání se Sámovou říší měl jiné východisko, a to proto, že Sámova říše byla vytvořena proti nebezpečí avarských a franckých výbojů. Velká Morava vznikla, aby se zde dařilo ranné křesťanské civilizaci. S ohledem na její geografické i kulturní postavení se její povaha a tvářnost stala bojem mezi liturgií západní (Německo + latina) a východní (z Byzance).

Na poč. 30. let 9. stol. se vytvořila ze dvou ohnisek. První se nacházelo v obl. Starého města na Moravě až po Děvín u Bratislavy, druhé v okolí Nitry – v letech 830 – 833 zde vládl Pribina, byl tam založen první kostel na Slovensku. Moravské centrum se ukázalo jako silnější – do r. 833 se mu podařilo pojmout Nitranskou obl.; v jednotě obou ohnisek vzniká Velká Morava. Protože její role byla kladná – za účelem šíření křesťanství, tak boj o křesťanskou liturgii, její národní vymezení se stává ústředním námětem Velké Moravy. Obě liturgie se sem snažily pronikat – napřed západní s biskupy řezenskými a pasovskými, poté východní, která je spojena s druhým Moravským panovníkem, Rastislavem.

Zakladatelem Velké Moravy před r. 846 byl Mojmír; Rastislav je jejím duchovním tvůrcem. V r. 862 se obrací na cařihradského sultána Michala III. a žádá ho o vyslání dvou věrozvěstů. Posílá sem Konstantina – teolog a Metoděje – právník. Oba uměli slovansky, protože v obl. Soluně byla slovanská menšina. Konstantin patřil k největším učencům východního světa. Přišli na Moravu vybaveni písmem = hlaholicí. V duchu staroslověnském zde konaly bohoslužby. Prostřednictvím hlaholice se stali významnými christianizátory. Christianizace byla jejich prvotním úkolem, jejich literární přínos je až druhotný – Proglas, Zákon sudnyj ljudem, Moravskopanonské legendy = Život Metodějův, Život Konstantinův.

Vznikla proti nim zášť, kritizovali je hlavně němečtí kněží – biskup Viching. Na sklonku 60. let museli navštívit Řím. Cestovali přes Pribinovu říši, kde již vládl Kocel. Byli přijati papežem, oceněni za svou činnost. Protože Konstantin cítil blízkost své smrti, vstoupil do kláštera a přijal jméno Cyril. Zemřel 2.2.869.

Metoděj se jako biskup sám vrací na Moravu, pokračuje zde v pastorační a liturgické činnosti. Jeho další pobyt zde nebyl bez problémů. V době bojů Velké Moravy s Franky je zajat, pak je osvobozen. Tlak německých kněží proti němu trvá, jeho působení na Velehradě je nelehké. Na svém dvoře pokřtí Bořivoje a jeho ženu Ludmilu v duchu východního rituálu. Nepřátelství ze strany německých kněží je tak velké, že Metoděj znovu musí do Říma. Odchází tam přes Cařihrad (konec 70. let). Zřejmě měl za úkol spojit východní a západní křídlo křesťanství v Evropě, ani jemu se to nepodařilo.

Papežskou kurií je vřele přijat, papežem je potvrzena důvěra v jeho konání na Velké Moravě. Vrací se na Velkou Moravu jako arcibiskup panonský – v této roli setrvává do r. 885, kdy zemře. S největší pravděpodobností je na Velehradě také pochován, i když jeho hrob nebyl nikdy nalezen. Jeho působení a smrt končí přibližně s pádem Velké Moravy, která končí v důsledku uherských nájezdů koncem 10. stol.

Jeho žáci převážně i pod přízrakem krize Velké Moravy odcházejí do Kocelovy říše a malá část se vrací do Čech. Na přelomu 10. a 11. stol. začíná v Čechách formativní proces Českého státu, ale spíše na základech latinských a německých. Není přesně známo, co způsobilo reorientaci Bořivoje a Ludmily. Velká Morava zaniká a pro dějiny se stala výzvou, jak ji hodnotit. Češi působení Cyrila a Metoděje přijali jako integrální vliv křesťanství. Po nástupu papeže Jana Pavla II. byli Cyril a Metoděj prohlášeni za duchovní spoluzakladatele Evropy. Jejich působení je velmi váženo. Jejich příchod na Velkou Moravu slavíme v podobě státního svátku.