Jednota světských principů a theo- vlivů na dobu Karlovu

Doba Karlova bývá vykládána jako éra Otce vlasti, slavného evropského císaře a krále českého. Tento rys je pravdivý, ale jeho vliv je nutno řadit až na druhé místo. Prvním byla jednota božských principů a určení světských, které se začaly rodit. Za doby Karlovy vstupovali s theo-záměry do určité jednoty. Lidé už nebyli tolik řízeni božími zásadami. Světský vliv se uplatňoval s rozmachem středověké společnosti. Karlovou ambicí bylo, že dovede vytvořit v duchovně-společenské sféře dvojí typ jednoty: jednotu mezi theo-vlivy a určeními světskými a poměrně dobře se mu dařilo vytvářet soudržnost uvnitř Svaté říše římské – mezi zeměmi německými a oblastmi italskými ve středověku nazývanými sférou vražskou. I v rámci politických řešení přežívala středověká univerzalita na níž byl středověk založen.

Pokarlovský rozpor signalizoval středověkou krizi. Karel IV. pocházel s krve Lucemburské a Přemyslovské, byl narozen v r. 1316 a už v sedmi letech v r. 1323 byl poslán na výchovu do Francie; jedním z jeho vychovatelů byl příští avignonský papež Kliment VI. Karel získal na francouzském dvoře francouzskou výchovu (západní kulturní provenience). Byl vzdělán literárně, filosoficky i theologicky. Svým vzděláním i praktickým konáním vysoko převyšoval nejen dosavadní československé panovníky, ale i většinu funkcionářů evropských. K tomu se přidružovalo jeho silné náboženské cítění, přesvědčení i dobrota jeho srdce. Byl to člověk humánně žijící a jednající, s dovedností vcítit se do jiných lidí. Jeho otec Jan Lucemburský s ním počítal jako se svým nástupcem – znal jeho schopnosti i dovednosti. Už v r. 1333, když mu bylo 17 let, ho pověřil správcováním české země – vystřídal šlechtice z Lipé (za nich České země upadaly). Za jeho působení je cítit povznesení Koruny české, oživení. V r. 1344 Karel s pomocí Klimenta VI. prosadí v Praze založení arcibiskupství. Čechy tak dostane na úroveň Polska a Uherska. Od r. 1346, kdy se Karel IV. stává římským králem a českým panovníkem, musíme na jeho činnost pohlížet jako na dvojí úkol odehrávající se v jednotě.

Říšská politika

Politiku Svaté říše římské chápal jako věc samozřejmou a přitom ji pojímal poměrně volně. Přesně vymezil vztah Českých zemí ke Svaté říši římské a jednotlivých prvků k Svaté říši římské. Zákon se jmenuje Zlatá bula Karlova – její formální platnost trvala do r. 1806, kdy Napoleon starou císařskou tradici evropskou rozrušil. Karel se v r. 1355 nechává jmenovat císařem. Jeho cesta do Itálie je velmi slavná. On se tam vrací koncem šedesátých let, aby znovu prohloubil jednotu obou území. Svatou říši římskou chápal jako praktický projev středověké duchovní univerzality. Už se objevovaly první prvky krize.

Působení ve funkci českého krále

Karel IV. se cítil být Čechem, měl rád Čechy i lidi v nich žijící. Chtěl z České země udělat příští centrum Svaté říše římské a Prahu dostat na stejnou úroveň jako Řím. Odtud pochází její lesk, sláva, středověký věhlas. Princip jeho politiky byl budován na jednotě jeho světské moci a theo-vlivu. Velmi pozitivně vycházel s prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a na Hradčanech buduje soužití moci církevní a světské - rozmach hradu a Svatovítské katedrály – Matyáš z Arasu a Petr Parléř. Je přestavěn kúr ve Svatovítské katedrále a vysvěcena Václavova kaple. Karel buduje i cesty, vinohrady. Staví hrady – Karlštejn, jako místo víkendové, Kašperk – strategické místo, obranný. Obnovuje staroslověnskou bohoslužbu v Emauzách, buduje Nové město Pražské.