16. století jako náboženský věk v českých dějinách, příčiny jeho konfliktní povahy

16. století do dějin českého národa vstoupilo jako náboženské období s několika důsledky. Především proto, že náboženské konflikty ve smyslu tradice posthusitské zde pokračují i přes náboženský mír z konce 15. století. Nový český král Habsburk Ferdinand I. se pokusil katolictví prohloubit. Velmi zajímavá byla demografická skladba tehdejšího obyvatelstva co do náboženské orientace a přesvědčení. V Čechách bylo podle daných statistik 80% reformně orientovaných obyvatel a jen 20% katolíků. Mezi nejnižšími vrstvami byl poměr katolíků ještě menší 1:9, což je 10% katolíků a 90% zastánců reformního náboženství. Reformistický proud byl vnitřně diferencovaný na staroutrakvisty, novoutrakvisty, jednotu bratrskou – pohled na tyto skupiny je nutno chápat v kvalitativním smyslu, protože mezi utrakvisty byli univerzitní mistři. Jednota bratrská byla uskupením malým, ale byli tam lidé nábožensky čistí, přesvědčení.

Katolická linie

Zprvu ji reprezentuje Ferdinand I., který nastoupil v r. 1526, jeho poslání spočívalo ve snaze rekatolizovat veřejné poměry v Čechách a získat pro katolictví znovu společenskou většinu. Přímou cestou to nešlo, proto se pokusil od papeže získat výjimku, podle níž by české země přistoupila na katolictví s tím rozdílem, že budou přijímat pod obojí. Neuspěl. Vrhnul se alespoň na to, aby si zde zajistil nástupnictví – podařilo se mu to po r. 1545, kdy mu českou šlechtou bylo slíbeno, že jeho syn bude nástupcem. Otázka katolictví ožila s tridentským koncilem 1545 – 1563. Jeho důsledky poznamenaly český duchovní život – i k nám v r. 1556 přichází jezuitský řád, který se stává rozhodujícím nositelem katolického života, barokizace. Zakládají se u nás kostely, školy, obnovují procesí, pouťové slavnosti, organizují divadla a znovu zde oživují mariánský kult, který se stává nositelem rekatolického úsilí v Čechách. Třetí vlna rekatolizace se dostavuje v r. 1611, když český král Rudolf zorganizuje vpád pasovských, kteří mají zasáhnout proti Rudolfovu majestátu, vpád nevyjde. Rudolf ho sjednal se svým bratrancem pasovským biskupem, ale stojí ho to královský post.

Reformní linie

Reformní linie vycházela z Husova odkazu, byla obohacována učením Lutherovým, které do Čech přicházelo a nacházelo si zastánce. Už v době Ferdinanda I. vystoupili Jan Blahoslav a Jan Augusta, kteří odmítali Ferdinandův kompromis, který chtěl vymoci. V průběhu dalších let se posiluje stavovská reformní opozice. V r. 1576 v boji za prosazení české konfese, kdy se snažili prosadit zrovnoprávnění náboženství katolického s nekatolickými. Česká konfese v době Maxmiliánově nikdy nezískala písemnou podobu, bylo to ústní dojednání, které nikdy nevstoupilo v platnost. Po smrti Maxmiliána zůstal problém otevřený. Češi zastoupení svými stavy bojují za náboženské zrovnoprávnění. Úspěchu dosáhnou vydáním Rudolfova majestátu v r. 1609 – náboženství v Čechách jsou prohlášena za rovnoprávná, představitelé mají žít na bázi tolerance. Protože Rudolf byl Habsburk, nebyl se svým rozhodnutím spokojen, domníval se, že ho udělal pod nátlakem – proto výprava pasovských – měli rozbít české stavy. Do r. 1618 se dějiny v Čechách vyvíjely na bázi náboženského střetu (habsburská katolicita x tradičně reformní vzdor, zejména stavů). Souviselo to i s tím, že evropské poměry se rozmnožily do katolické ligy a protestantské unie. Nezačaly se objevovat prvky míru, ale poměry spěly k válce.

16. století se stalo příčinou Masarykova sporného tvrzení, že smysl českých dějin je v náboženských dějinách, nevzal v potaz další věci – boj za věci národní a sociální.