Politicko-společenské důsledky porážky na Bílé hoře, duchovní situace v Čechách

Bělohorská porážka (vedle husitství) patří k základním milníkům našich národních dějin – lámal se dosavadní trend, na 300 let vznikla situace nová na bázi rakouského teritoria. Ukázalo se, že české země jsou předmětem středoevropských sporů (i později v moderních dějinách).

Představitelé Bitvy na Bílé hoře

Představitelé: šlechtická opozice = příslušníci reformismu dobře věděli, že rozpolcená Evropa mezi katolickou ligou a protestantskou unií se nemůže v blížícím se konfliktu nedotknout dějin českých zemí. Nebylo však jisté, jak hluboko, v jaké sounáležitosti vlivů a zřetelů. Nepředpokládali, že úpadek bude tak veliký. Byl pozván Fridrich Falcký, Češi si ho zvolili za krále a měl české země vyvést na vítěznou cestu. V období let 1619 – 1620 došel vývoj v českých zemích tak daleko, že ve Svatovítské katedrále v Praze došlo ke strhání katolických ikon a obrazů = ikonomismus.

Bílá hora: dochází ke zlomu, čeští stavové prohráli, králem se stal Ferdinand II. Štýrský. České země byly na 298 let začleněny do rakouského státu. Nastávají kruté poměry, msta – poprava 27 českých pánů 21.6.1621 na Staroměstském náměstí. 9 pocházelo z vyššího stavu, 9 z nižšího a 9 měšťanů. Obnovené zřízení zemské z r.1627 rozhodne o rekatolizaci země.

Český dějepis se omezuje na popravu a na Obnovené zřízení zemské, ale důsledky mají mnoho dalších rovin:

• přichází k nám rakouská šlechta – Buquoyové, Piccolominiové, Stadiónové, páni z Albenreuthu.
• Bílá hora je důležitá i pro vývoj mentality sudetských Němců – až do r. 1620 nikdy nepřerušili svazky s Německem, mluvili německy, ale pak si sice zvykli, že žijí v Čechách, ale Čechy byly rakouské. V r. 1918 tam byly generace, které neměli povědomí o našem pohraničí, nechtěli vstoupit do československého státu (neněmecký). Nikdy si na nový stát nezvykli, přivodili Mnichov.
• Po Bílé hoře došlo k emigraci vnější i vnitřní: a) Obnovené zřízení zemské = totalitní rekatolizační nařízení umožňovalo českým elitám, aby odešly do emigrace, pokud nepřijmou katolictví. Několik tisíc rodin odešlo (30 rodin vyšší šlechty, 300 rodin nižší šlechty, 30 000 ostatních). Odešli hl. do Polska, Saska, VB, Holandska. Vývoz „mozků“ odstartoval proces krize elit – pokračuje dodnes (Rakousko českým elitám nepřálo, nacistický režim a komunisté též ne). Trvale věřili, že se domů vrátí, po Vestfálském míru byly jejich naděje zničeny.
• emigrace vnitřní – prosté vrstvy se musely přizpůsobit nově vzniklým podmínkám (přizpůsobovali se jen naoko – zůstali věrni náboženské orientaci i českému jazyku – díky tomu u nás po sto padesáti letech mohlo dojít k národnímu obrození). Ta ambivalence (dvojznačnost) člověka ale dobrý národní charakter nezakládá.
• vznikly i pozitivní věci: rekatolizaci nastolovali jezuité – došlo k oživení kultury, duchovní činnosti, vznik středního školství, mnoho stavitelských památek.

Postavení české historie k Bílé hoře

Česká historická věda se k Bílé hoře postavila trojím způsobem:

• katoličtí historikové ji vítali a činí tak dodnes; tvrdí, že to byl návrat ke kořenům víry otců
• Palacký, T.G. Masaryk, Arnošt Denü ji chápou jako konec české samostatnosti
• Pekař, Zdeněk Kalista – kompromis, spor. Na jedné straně to chápou jako konec samostatnosti, ale znamenitě oceňují přínos katolictví pro český národ.