Myšlenkové proudy v Čechách v druhé polovině 19. století, národnostní situace, modernismus

Ačkoli druhá polovina 19. století a počátek 20. představuje něco přes šedesát let vývoje, znamená toto období epochu, která české země přivedla z doznívání pozdního feudalismu na práh modernosti. Národ začal být konkurentem ve vztahu k ostatním národům evropským. Modernistický proces český má několik stránek.

1. Na český národ musíme pohlížet jako na austroslavistickou součást mnohonárodnostního Rakouska. Češi austroslavistické autonomii zůstali věrni, cítili se být českými Rakušany. S českým rakušanstvím se nesžila jen inteligence (Palacký, Kramář, T.G.M.), ale i široké vrstvy lidové. Idea státu rakouského v Čechách přetrvala do vzniku první světové války – Rakousko opustilo pozici středoevropské velmoci a vytvořilo dvojspolek s militaristickým Německem. Ještě když rukovali naši první branci, nevěděl T.G.M. jak se k válce postavit. Když byli první zajatci, začali Rakušené aplikovat politický dohled. Teprve tehdy se Češi začínají organizovat proti Rakousku (ne všichni). Pekař v r. 1916 u příležitosti císařovi smrti pronáší prorakouský projev.
2. Hlavním problémem bylo soužití a národnostní záležitosti. Národnostní postavení českého národa uvnitř Rakouska neodpovídá jeho významu v rámci struktur říše. Boj o zrovnoprávně-ní se po pádu Bachova absolutismu probíhal ve dvou etapách: Na počátku sedmdesátých let se Hohenbart pomocí fundamentálních článků pokusil o přetvoření dualistického Rakouska na trialistické. Císař uvažoval, že se nechá korunovat českým králem. Vídenští Němci kolem Beusta a Uhři na čele s Andrazsim to znemožnili, trialismus nepřipustili. Na počátku osmdesátých let po návratu našich poslanců do Vídně byli Češi odměněni Štremaijerovými jazykovými opatřeními a v r. 1883 znovuotevřením Univerzity Karlovi. V r. 1889 – punktace, punktování staročeské politické reprezentace a vídeňských politiků ohledně našeho jayzkového postavení (oblasti české, něměcké a německo-české). Selhalo to díky tvrdošíjnosti rakouských úřadů.
3. Ekonomický rozvoj (průmyslový i zemědělský): začaly být budovány továrny, hutě – Plzeň, Kladno, Ostravsko. V r. 1907 přijel císař do Ostravy, aby zklidnil poměry. Český průmyslový potenciál se rozvíjel nejlépe z celé Rakousko-uherské monarchie. 70-80% průmyslové výroby celé monarchie, zemědělství zejména v Polabí. Tento trend české země zvýhodňoval.
4. České země jsou také proletarizovány a ateizovány – u nás hlavně v souvislosti s tovární výrobou a s rozvojem sociálně-demokratické strany. Dochází k odklonu od náboženství, obyvatelstvo se nebývale ateizuje. Katolická církev nabídne generaci vynikajících kněží – nejen vynikajících teologů, ale i humanistů – kardinál Lev Shrbenský v Praze, Antonín Cyril Stojan v Olomouci, dr. Jilzík v Českých Budějovicích, příští arcibiskup pražský Kordač.
5. Obrovský rozmach mnohostranných kulturních iniciativ v popředí s tvorbou literární – na počátku almanach Máj, Ruch, lumírovci. V devadesátých letech nastupuje mladá generace – Česká moderna 1895 – Machar, Šalda, Březina, Sova; katolická moderna – Sigismund Bouška; moderní revue – Jiří Karásek ze Lvovic