Pronásledování křesťanů v Římě, kritika náboženské a etnické genocidy

Pronásledování a genocida na křesťanech v Římě na poč. 1. tisíciletí ukazuje, jak už ve starém světě vznikaly genocidní tendence, které byly neodůvodněné a kruté. Římské pronásledování křesťanů je velké lidské drama, má právo být připomínáno.

Základní otázka: Proč k tak velkému pronásledování v Římě došlo, když římská společnost se pokoušela na základě antických dovedností vytvořit právní stát?

Odpovědi nejsou jednoznačné. Byly dva důvody, které vedly k pronásledování křesťanů v Římě:

1. ideový: křesťané přicházeli s jiným, novým pojetím Boha, které v sobě mělo náboženský přesah. Ale náboženské představy v Římě byly spjaty pozemským rozměrem, hlavou snah byl císař.
2. protože křesťané byli vedeni Ježíšovou láskou, neaspirovali na římské myšlení. Křesťané se odlišovali od římské společnosti, od jejího stylu a její tendence. Humanitní profil byl často terčem nenávisti a kritiky i později.

3 etapy

1. období 0 – 100 n.l.: Křesťané v tuto dobu přicházeli do Říma, sžívali se s římským obyvatelstvem. Nejevili se jako překážka a nebyli tedy ani napadáni. Až po nástupu císaře Nera a po vypálení Říma v 60. letech dochází k první vlně pronásledování křesťanů – musela se najít oběť a viník zapálení Říma. Křesťané byli v římských zahradách mučeni a popravováni. Asi v r. 67 takto zemřeli i sv. Petr a sv. Pavel. Za císaře Domiciána se kromě křesťanských obětí objevili i senátor Flavius Klemens (manželka odešla do emigrace), evangelista Jan odešel do emigrace na ostrov Patum, kde napsal svoji slavnou apokalipsu.
2. období 100 – 250 n.l.: Je to zvláštní období, protože se v různých letech střídaly časy pronásledování křesťanů s určitým tolerantním přístupem – bylo to dáno i tím, že v té době nebyla přesná evidence toho, kdo je a není křesťan. Lidé se ke křesťanství mohli hlásit, ale nemuseli. Největší pronásledování nastalo za císařů: Antonia Pia, Marca Aurelia a Komoda. Naopak umírněný přístup nastal za císařů: El Gavala, Caracalla, Septima Severa. Nejznámějšími mučedníky jsou: Ignác Antiochejský, Polykarp ze Smyrny (= Izmir), filozof Justin.
3. období 250 – 311 n.l.: Je spjato se třemi jmény:
   1. Decius: vládl po r. 250. Jeho záměrem bylo posílit vnitřní struktury římské říše. Hledá i nový poměr k Bohu – pro tuto dobu dávno překonaný = prostřednictvím oběti. Každý křesťan, který nechtěl obětovat byl popraven. Za jeho vlády vznikly dvě tendence:
      • kněz Novacián chtěl budovat větší víru, čistotu duše. Svým „čistým“ říkal kataroi – z toho vzniklo kacíř; dělil společnost na sekty.
      • kat holón = spása pro všechny, od toho vznikl nejširší katolický proud.
   2. Valerianus: prohloubil tendenci k výkonu oběti, při nepřizpůsobení se následovaly opět popravy. Nejintenzivnější popravy probíhaly v letech 256 – 257. R. 257 došlo k velkým popravám křesťanských kleriků = studentů.
   3. Diocletián [dioklecián]: vládl po r. 284. Zpočátku si jeho vláda nesla prvky tolerance ke křesťanům. I jeho manželka Prisca – dcera Valeriána, se považovala za křesťanku. 23.2.303 Diocletián vydal dekret proti křesťanům, v němž zakazuje křesťanské bohoslužby a rituály, ničí křesťanskou literaturu, dokonce boří křesťanské chrámy. K drastickému pronásledování křesťanů docházelo hl. ve východní části římské říše, kde vládl Galerius. Křesťané jsou zde vrháni do arén jako potrava pro hladovou dravou zvěř. Trvá to až do r. 311, kdy Galerius vydá zvláštní dekret, ve kterém je křesťanům přiřknuto právo na existenci.
Předchozí: Vznik křesťanství, jeho civilizační přínos, historická úloha Ježíše Krista Obsah historie Další: Duchovně - náboženský obrat Konstantinův, legalizace křesťanství v Římě