Svatá říše římská za Lucemburků a Habsburků

Protože Svatá říše římská v době otonské i postotonské fungovala jako nadnárodní útvar, vazby byly moc volné, usilovalo se o vytvoření užšího svazku mezi Itálií a Německem a uvnitř Svaté říše římské rozhodující moc našli feudálové.V některých oblastech se vlivu zmocňovali, pak nastalo interrégno = mezivládí.

Od dob vrcholného středověku před Svatou říší římskou stály 2 nároky:

1. ta dvě území vnitřně spojovat
2. získávat panovníky vlivné a silné

V roce 1273 nastává vrcholná éra Svaté říše římské – do čela jako král přichází Rudolf Habsburský – pocházel z málo známého rodu, postupem času se jeho moc zvětšovala. V srpnu 1278 porazil Přemysla Otakara II., stává se silným panovníkem a měl rozhodující vliv ve Svaté říši římské.

Po něm vládl jeho syn Albert, pak Lucemburk Jindřich II. (děd Karla IV.), po něm v polovině 14. stol. Ludvík Bavor, který chtěl prohlubovat univerzalitu středověkou a na druhé straně vedl trvalé spory a konflikty s papežstvím = Vatikánem a jeho politikou. Proto pro E, když po něm nastoupil Karel IV., se otevřela nadějná budoucnost.

Karel IV. byl panovník velmi vzdělaný i dovedný vladař. Pokusil se oživit jednotu Svaté říše římské, jejímu životu dát koncepci a hl. vytvořit si reprezentanta středověké univerzality. V polovině 50. let 14. století se nechal korunovat císařem – dosáhne největší mety světské. Svatá říše římská je za lucemburské vlády na svém vrcholu. Karel IV. chtěl jako centrum uvnitř Svaté říše římské místo Říma vytvořit Prahu – proto její krása. V polovině 60. let podnikl cestu do Říma znovu, jednal s městskými politiky. Cola di Rienzo ho přesvědčoval, aby se tam odstěhoval a z Říma utvořil hlavní působiště. Karel IV. neuposlechl těchto výzev.

Pak nastává počáteční úpadek Svaté říše římské – nejprve vládne král Václav IV. (syn Karla IV.), který je toho titulu v r. 1400 zbaven, pak se stane císařem Zikmund a po jeho smrti Habsburk Karel V. V rukou Habsburků vedení a správa Svaté říše římské zůstává do r. 1806 – má sestupnou tendenci. Karel V. je poslední panovník, který se snaží zachovat její velikost.

Vedle oficiální politiky se uvnitř Svaté říše římské odehrávaly nesmírně důležité procesy:

1. kolonizace – proces stěhování kolonistů na sever a do střední Evropy, do míst prázdných a současně přinášel demografické uvolnění v německých zemích.
   1. severní proud německé kolonizace šel do Litvy – Klajpeda, Königsberg (Královec) – založil ho Přemysl Otakar II. v r. 1255. Nositeli kolonizačního popudu němečtí a mečoví rytíři. Na evropském Baltu je založena německá civilizace – poznáme z jazykové situace a z tvářnosti měst - německá orientace. Polští a litevští šlechtici se bránili tomuto postupu, proto došlo v r. 1410 k bitvě u Grunwaldu, kde se angažoval Jan Žižka.
   2. proud směřující do Čech – obsazeny příhraniční oblasti České kotliny – Němci káceli lesy a dělali podmínky pro zemědělství.
2. obchod – v Evropě vznikají široké sítě a zejména severoněmecká města na něm založila hanzu, vrcholně středověkou perspektivu – hlavními hanzovními městy byly Brémy a další severoněmecké přístavy – Roztock, Hamburk. Mohutněla i jihoněmecká města – Norimberk, Ulm, Augsburg a další.