Osvobozenecké hnutí evropských národů po roce 1820

Přední evropské velmoci na Vídeňském kongresu uzavřeli dohody o míru. Přesto se po r. 1820 po takřka celém evropském kontinentu rozhoří osvobozenecký zápas národů, protože franc. revoluce zažehla v lidech touhu po svobodě a demokratickém způsobu žití.

Španělsko

Prvotní impuls zde vychází v r. 1810 z jejích držav v Jižní Americe, kde se rozhoří osvobozenecký boj z iniciativy Šimona Bolivara – boj proti modernímu koloniálnímu jihu. Španělské kordesy (=parlament) v r. 1812 přijmou zákon, který liberalizoval poměry v zemi a stavěl se proti inkvizičním soudům. V r. 1814 se vrátil Ferdinand VII. z napoleonského vězení. Rozhodl se zákon naplňovat, ale ne důsledně. V r. 1820 se rozhodl, že se španělským vojskem provede silové potlačení J AM zemí a proto vznikne povstání ve Španělsku a on musí přísahat na liberální zákon.

R. 1823 ve Španělsku intervenuje Francie – chce je přinutit, aby se skutečně vylodili v Jižní Americe. Francouzská iniciativa neuspěje – postaví se proti ní britský ministr zahraničí George Canning a také prezident USA (1817 – 1825) James Monroe – vyhlásí politiku izolacionalismu; "Amerika Američanům".

Portugalsko

V Portugalsku r. 1822 vzniklo povstání proti dosavadní královské moci. Využijí toho Brazilčané – vymaní se z portug. vlivu a vyhlásí vlastní císařství.

Itálie

Vlaši se po zkušenosti s napoleonskou nadvládou pokusili osvobodit a založili osvobozenecké spolky = karbonáři; osvobozenecké družiny kolem Alesandra Mazoniho. Ve 20. letech 19. stol. obl. Lombardie a Benátska kontrolovali Rakušané; střed země papežský stát; v Neapoli v r. 1820 došlo k povstání, ale rakous. armáda ho potlačila. Jediná naděje pro vznik osvobozeneckého hnutí byla v obl. Turýna a Janova.

Rusko

Revoluční situace v Rusku byla v důsledku personálních změn. V r. 1825 zemře car Alexandr I. – synové Konstantin a Mikuláš. Konstantin si bere za manželku polskou šlechtičnu – odepřeno mu nástupnictví. Mikuláš otálí se svým nástupem ? v prosinci 1825 se vzbouří petrohradští důstojníci = děkabristé, potlačeni 18.12.1825.

Revoluční hnutí na Balkáně

Druhou rozhodující oblastí, kde po r. 1820 bylo organizováno revoluční hnutí. Dáno tím, že na Balkáně mělo rozhoduj. vliv ve formě nadvlády Turecko ? zaměření proti turecké moci. Vnitřní podstata starého Turecka byla zaostávající – hl. proti zemím Z E. Nastupuje sultán Selima III. 1789 – 1807; pokoušel se o systémové reformy země. Neuspěl, turecká společnost se rozdělila na ortodoxní tradicionalisty a modernisty. Pozdní asijský středověk zde přetrvával a s ním i drastický útlak ve vztahu k balkánským národům.

Srbsko

V r. 1804 povstal Jiří Petrovič = Karadjordje [karadžordže]. V letech 1806 – 1812 probíhala válka rusko – turecká. V r. 1815 pod vedením Miloše Obrenoviče Srbové znovu povstali proti Turkům.

Řecko

Proti Turecku bylo Řecko slabé, proto hledalo spojence. Egyptský sultán Muhammed Alí přislíbil pomoc za podmínky, že se nejprve doma vyrovná se snahami kmene Mameluků. V r. 1811 se mu to podařilo, ale na pomoc Řecku nepřišel. Řekové se v r. 1821 pokusili o vzpouru sami = řecké povstání proti Turkům. Nejprve byli osamoceni – velké masakry na str. Řecka ? filherenské hnutí pomoci a solidarity – angažoval se i lord Byron. Vyčerpaným Řekům pomohli spojenci, kteří v r. 1827 u Navarina tureckou armádu porazili.

Zprostředkovatelskou roli nabízela Velká Británie z toho důvodu, že ministr zahraničí Velké Británie chtěl zamezit, aby diplomatickou iniciativu v té obl. převzali Rusové. Turci na porážku reagovali novou válkou s Ruskem v letech 1828 – 1829, protože zazlívali Rusku, že byli hlavním iniciátorem jejich porážky. Mysleli si, že Rusy rychle porazí – generál Dibič přešel přes hory Balkánu a u Drinopole v r. 1829 Turky porazil, osman. říše zakusila tvrdou porážku; byla dočasně oslabena, ale neznamenalo to ještě její konec. Trvala ještě 90. let a sužovala obyvatele balkán. oblastí.