Vznik náboženského myšlení ve starověku, jeho pozdější rozdělení na východní a západní větev

V úplných počátcích rozvoje křesťanství a velmi intenzivně v následujících etapách vzniká i náboženské myšlení křesťanské. Počátky křesťanského myšlení byly jednoduché a v úplných počátcích nebyly zcela původní (nejranější křesťanství vycházelo z některých sokratovsko-platónských myšlenek – zračilo se v něm myšlení egejské oblasti). S postupem doby se stalo hlavním křesťanským prvkem slovo (=logos), které bylo určitým duchovním znakem, docházelo k jeho zpřesňování a rozvoji v souladu s myšlenkovou reflexí starých křesťanů. V rámci křesťanství se začala prohlubovat v návaznosti na biblický text Nového zákona zejména tradiční složka křesťanské církve a výchovné působení křesťanské církve.

Už v prvních stoletích nastupuje určitý typ duchovní tradice, který přímo v Novém zákoně obsažen není, přesto vzniká a zakotvuje (např. mariánský kult v katolictví – není zabudován v Novém zákoně, přesto existuje, má výchovnou funkci a zjemňuje křesťanství – domov, matka).

Významní myslitelé: Irenej z Lionu, biskup Tertulián, sv. Hipolit a další.

V rámci tohoto prvního náboženského myšlení se objevují gnostické systémy (např. manicheismus), které se domnívají, že Boha nelze doložit jen rozumově, ale pouze na základě tzv. duchovního charismatu – křesťané tyto přístupy považují za zcestné a ne zcela pravověrné.

V okamžiku rozdělení římské říše na západní a východní část se začíná odlišovat a dělit náboženské myšlení. Dvě větve politické, kulturní a duchovní se zde připravovaly už dříve a bylo zákonité, že se základní náboženství začalo rozdělovat na západní a východní. Jejich odluka institucionální byla dokonána r. 1054, kdy se Cařihrad odtrhl od Říma.

Východní náboženské myšlení:

Odlišuje se podstatně a zásadně od myšlení západního, protože vznikalo v jiných kulturotvorných souvislostech – hl. na bázi Byzance, silné autority panovníkovy a na jiné typologii feudálního uspořádání v oblasti východu a Byzance + řecký vliv na toto myšlení. Podstatou východního křesťanství a jeho myšlení jsou náměty a témata teoretická, která řeší různé poučky, jejich smysl a působení. Mnohdy se toto náboženství pohybuje na vysoké bázi teoretické (abstraktní), opomíjí řešení praktických problémů pastoračních.

Dvě problematiky

1. problematika Nejsvětější Trojice = problém vztahu tří činitelů – Ježíše Krista, Boha Otce a Ducha svatého. Východní náboženství řešilo hlavně vztah Boha Otce a Ježíše Krista. Vznikly dva názory:
   • a) biskup Arián (ariánství) – byl správcem kostela v Alexandrii. Tvrdil, že Kristus není Bohem, ale člověkem, nanejvýš polobohem.
   • b) biskup Atanásius – chápe Krista jako Boha, trojjedinost Boha Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý. V Ježíši Kristovi došlo k jedinečnému spojení lidství a božství. Tato událost velmi pohnula náboženským světem. Proto se r. 325 schází v Nikaii koncil, který posuzuje a řeší tento spor. Finálně vyzní ve prospěch Atanásia slavnými slovy, která se stala křesťanským krédem: „Kristus se zrodil z Otce, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha“. Arián se musel stáhnout z veřejného života. Odešel zpět do Afriky.
2. záležitosti christologické – týkají se vztahu Ježíše Krista a Panny Marie.
   • Škola alexandrijská, na čele s myslitelem – Origenes, přijala závěry z Nikae. Tudíž Pannu Marii chápe jako bohorodičku.
   • Škola antiochijská závěry z Nikae zcela nepřijala, Panna Marie není chápána jako bohorodička, hledal se pro ni nový výraz kristorodička (představitelem těchto tendencí je myslitel Nestorius).