Počátky středověkých církevních dějin, vznik myšlenkového univerzalizmu

Po zániku starověku církev, církevní život vstupuje do nové epochy lidstva, středověku. Vydává se na cestu svého největšího duchovního i organizačního rozmachu. Středověk představují léta 476 – 1492 nebo 1453 tedy od pádu západní části říše římské do objevení Ameriky popř. pádu Cařihradu. Z hlediska filozoficko-historického tato tisíciletá éra, která byla provázena existencí Byzance, ve své době nebyla prožívána jako středověk, ale jako doba současná. Až 19. stol. při historickém ohlédnutí a tvorbě časové hierarchizace lidských dějin tento věk nazývá dobou střední, tedy středověkem. Středověk vyrostl na několika základech:

• kontinuálně z tradice římské (pozdní Řím přechází ve středověk)
• z křesťanství
• z důsledku aktivit germánských kmenů, které oproti klasickým obyvatelům římským se stali nositeli křesťanské víry.

Středověk znamená přenesení jihoevropské aktivity do středu Evropy, její větší rozprostření.

Základní znaky středověku

• duchovní univerzalita společnosti – víra v jednoho Boha, který je zdrojem, východiskem, hodnotou veškeré lidské činnosti. Od Boha středověk vše odvozoval. Oddanost lidí vůči němu byla neomezená.
• feudální vlastnictví půdy – půda byla hlavním zdrojem obživy. Byla pronajímána na lenním nebo feudálním principu, proto se tato doba nazývá feudalismem.
• pro západní část Evropy středověk představuje koexistenci mezi mocí světskou a církevní. Ve východních oblastech dochází ke spojování obou složek v osobě panovníkově. Východní oblast žije na odkazu řeckém, ale západní oblast na tendenci latinské.
• skladba obyvatelstva se dlouho ve středověku dělila na vrstvu vládnoucí = šlechtice, duchovní = kněžstvo a na pracující = poddaní. Tato skladba byla dána od Boha.
• rozhodující vrstvou byla dlouho církev – byla nositelem hodnot duchovních a tvůrcem kulturních iniciativ.

Středověk se začal rodit tak, že po pádu říše římské docházelo k nástupu široce koncipované christianizace Evropy, překonávání antického vlivu. Měl různé podoby: v náboženském smyslu tzn. zživotňování, posilování a rozšiřování Kristovy lásky člověka k člověku, ale také řádu, duchovní vize. V politickém smyslu jde o překonávání románské tradice, zakládání germánské tradice. Germáni byli nositeli křesťanství.

Překážky christianizace

• tradice římská byla zakotvená, dlouho se držela v evropských městech, proto se germanizoval a christianizoval venkov, města až později.
• Germáni byli většinou arianisté. Četná území jejich přesvědčení podléhala. Znamenalo to naplňovat nikaiskou tendenci – existence bohočlověka. Ještě Theodorik byl arianistou a ke zlomu dochází v r. 496, kdy Chlodvík se v Remeši nechá pokřtít nikaisticky orientovaným biskupem Remidiem a v Evropě vstoupí na cestu christianizace v duchu nikaiském. R. 496 je nutno považovat za jeden z nejdůležitějších roků v evropském životě. Od tohoto roku řada činitelů duchovních, biskupů začíná v tomto duchu v Evropě působit – v Remeši – Remidius, v Kolíně – Martin, v Tulsu – Severín a další včetně rodících se řádů a dobrovolníků – začínají budovat regnum christie = království boží.

Je nutně potřeba, aby toto království boží, budované mezi lidmi, dostalo i státní podporu a zaštítění, protože lidské společenství nelze budovat jen na duchovních principech. Vynutilo si to vznik prvního teokratického útvaru = francká říše.