Vznik Svaté říše římské a její duchovně-teokratická povaha

Více než sto let po r. 843 po verdunské dohodě trvalo, než byl v Evropě další nový stát teokratického charakteru – Svatá říše římská (Sakrum Imperium), která se stala novým grantem šíření křesťanství.

Ranný středověk byl, jak se ukazuje, vývojovým stádiem, kdy si idea křesťanství jeho rámec a jeho sílu i vliv vyžadovala. Formování Svaté říše římské na přelomu 1. a 2. pol. 10. stol. už nesouvisí s iniciativou západoevropských Franků, ale Sasů. Sasská dynastie stojí v prazákladě těchto politicko-náboženských iniciativ v Evropě.

Jindřich I. Ptáčník (919 – 936), současník sv. Václava, přišel s touto sjednotitelskou iniciativou; s ohledem na ni je formován vztah českých zemí k sasské říši. Kolem tohoto vztahu je veden spor o dějinné poslání sv. Václava. Vznik Svaté říše římské je spojen s vládou jeho syna Oty I. (936 – 973). Jeho říše je zprvu nazývána otonskou říší a v jeho době se přetransformovala v důsledku jeho císařské korunovace ve Svatou říši římskou. Vznik tohoto útvaru byl složitým procesem, který měl řadu milníků. Snažil se pro teokratický integrační proces vytvořit vhodné zahraničně-politické podmínky. Přinutil Uhry k usedavému způsobu života v Panonské říši, zamezil Slovanům v pronikání do německého živlu.

Když dosáhl zahraničního smíru, začal se orientovat na teokratizaci vnitřních poměrů. Odstranil z německých zemí (Švábsko, Durinsko, Bavorsko) vládu dřívějších rodů a do čela dosadil většinou své příbuzné. Na svoji stranu získal biskupy stojící v čele diecézí. On je chápal nejen jako vysoké duchovní činitele, ale svázal je i ekonomickou vazbou – přidělil jim půdu, takže se současně stali velkými německými feudály. Tento statut si udrželi do poč. 19. stol. Němečtí biskupové stáli za daným panovníkem – hl. se to projevilo v souvislosti s bojem za investituru. Biskupové pomáhali panovníkovi proti papeži, byli oporou Oty I. v získávání císařské koruny.

Biskupové: Kostnice – Konrád, Gebhart; Řezno – Wolfgang; Worms – Burgchart; Praha – Vojtěch

Poslední předpoklad vytvoření Svaté říše římské spočíval v tom, aby Ota I. dosáhl propojení německého a italského území. On se v r. 951 do Itálie vypravil a přivezl si odtud svou manželku Adelheidu. Nadnárodním teokratickým snahám prospíval i vznik románského slohu – chrám sv. Michala v Hildesheimu. Obecně románský sloh vyrostl z duchovních kořenů.

2.2.962 byl den císařské korunovace a vzniku Svaté říše římské. Ota I. Sasský byl už předtím v úzkém spojení s papežskou kurií, které slíbil oddanost a spolupráci. Den své korunovace chápal jako závažnou věc. Den před ní se postil, aby ke korunovaci přistoupil zbavený svých hříchů. Svůj úkol v čele Svaté říše římské přijal jako Boží požehnání, poslání. Z iniciativy Oty I. vstupuje do evropského života nový útvar na čele s německým císařem. Veškeré struktury tohoto útvaru jsou ovlivněny církví. Tento svazek nelze chápat jako stát nad státy, i když papež Innocence o to usiloval. Byl to velmi volný útvar. Státy se do něj podle svých možností zapojovaly. Hlavně v novověku byla oslavována. Svatá říše římská vydržela až do r. 1806. Ota I. se jako císař důsledně projevoval jako teokrat, který myslel v univerzálních kategoriích středověkých.

V r. 973 se jeho nástupcem stal jeho syn Ota II., který vládl do r. 983. Představuje svou vládou novou etapu života Svaté říše římské. Oženil se s byzantskou princeznou Theofanou. Z nemalé části se začínají hlavně v kultuře objevovat byzantské prvky. Ota II. je také středověký univerzalista. Na rozdíl od Oty I. zdůrazňuje římskou tradici – odkaz Říma imponoval mocenským vlivem – snažili se to napodobovat. Ota II. se snaží o trvalé prohlubování vnitřní jednoty německého a italského území jako by cítil, že vnitřní nejednota bude hlavním příštím problémem přežívání Svaté říše římské.

Ota III. vládne v letech 983 – 999. Pak se začíná vytvářet panovnická posloupnost, kterou reprezentují Jindřichové, Konrádové a jiní. Svého středověkého rozmachu Svatá říše římská dosahuje za císaře Karla IV., krále českého. Začínají se objevovat prvky krize, ale neznamenaly okamžitý zánik Svaté říše římské.

Hlavní krizové prvky Svaté Říše Římské

1. po Lucemburcích nastupují Habsburkové – Karel V. – oslavování myšlenkové univerzality.
2. rozvolňování jednoty německého a italského území