Duchovní a společenská tradice v Evropě na přelomu 10. a 11. stol., boj o investituru

Počátek druhého tisíciletí v Evropě je dobou přelomovou, kdy začíná nová epocha, končí ranný středověk a objevuje se středověk vrcholný. Dochází k nárůstu rozporů mezi mocí církevní a světskou a ke konfliktům uvnitř křesťanského hnutí. Vrcholný středověk trval několik století. Zdá se, že východiskem doby byly konflikty uvnitř křesťanství.

Na poč. 10. stol. je v křesťanství pociťována potřeba prohloubit jeho duchovní zaměření, vrátit se k eklesia spiritualis.

V letech 908 – 910 se objeví rozhodující iniciativa v burgundském klášteře Cluny, kde významní opatové - Odo, Berno, Hugo – prohloubí v rámci benediktýnské řehole složku řehole, onu složku motlitby. Chtějí posílit svůj vztah k Bohu. Duchovní reorientace proběhla velmi silně a účinně. Na tuto clunyjskou iniciativu odpověděli křesťané v celé Evropě, došlo k založení 3000 klášterů clunyjského zaměření. Nemohl se nepromítnout do střetávání církevní a světské moci – na poč. 2. tisíciletí se zde objevuje zjevná iniciativa světská. Vytváří se velké západoevropské monarchie.

Vzniklý střet se nazývá boj o investituru – vyvrcholil do sporu o uvádění biskupů v úřad. Jedná se o 11. stol. Měl svoje dvě významné osobnosti. První osobou je papež Řehoř VII., původním jménem Hildebrand. Svým zaměřením byl clunyjec. Prosazoval nadvládu církve hlavně ve jmenování biskupů. Druhou osobou byl německý císař Jindřich IV., který prosazoval věci světské. Za Jindřicha IV. se postavili němečtí biskupové – prohlásili papeže Řehoře VII. za sesazeného. Ten dal naopak Jindřicha uvrhnout do klatby. Vyvrcholení spor dosáhl, když ve dnech 26. – 28.1.1077 Jindřich IV. musel putovat do severoitalské Canossy a tam pod hradem Canossou stát bos ve sněhu a prosit papeže za odpuštění. Oba se tam domluvili, zdá se, že spor je překlenut. Když se oba vrátí domů, začnou proti sobě opět bojovat. Oba skončili v ústraní. Řehoř se odebral na jih Itálie mezi Mormony a zde i zemřel.

V r. 1122 byl problém boje za investituru řešen ve Wormsu konkordátem wormským. Došlo k dohodě v tom smyslu, že obě složky budou na investituře spolupracovat – papež bude biskupovi předávat prsten a berlu a císař žezlo.

Boje o investituru se táhnou ještě i později. Němečtí císařové, např. Fridrich I. Barbarossa, chápali boj o investituru jako boj o severoitalské území. Fridrich I. na podporu své funkce podnikal vpády do severní Itálie. V r. 1158 proběhl boj o Milán, kde vyhrál.

Inocenc III. (1198 – 1216) se snažil vytvořit z jednotlivých evropských států feudální subjekty, které by byly řízeny papežskou kurií.

Boj o investituru předznamenává příchod vrcholného středověku. Moc církve byly oslabena, uvnitř křesťanského hnutí došlo k rozpadu dosud jednotné evropské církve. Rozpor mezi západem a východem byl v tom, že východní církev řešila univerzální duchovní hodnoty, západní církev byla praktická. Ten proces odlišnosti se ještě prohloubil – nové teokratické uvažování o vztahu Boha otce a syna – filioque (původně se říkalo, že Duch svatý vychází z Otce, od 6.stol. se začalo říkat, že vychází z Otce i Syna). Existují události, které západní církev nezná – byzantské obrazoborectví (zneuznávání svatých obrazů), v západních oblastech to nebylo. Na poč. 11. stol. došlo i k oslabení křesťanské moci.

Východní svět se 16.7.1054 odtrhl od západní církve. Východní církev se ustavuje jako specifikovaný subjekt. Centrem tohoto nově ustaveného subjektu se stal Cařihrad, jeho hlavou se stává patriarcha. Vzniká zde vlastně paralelní Řím. Toto nové zaměření pak vstoupilo do dějin jako pravoslavné.