Východní otázka 2. poloviny 19. stol., krymžská válka

Východní Evropa a Balkán žili ve 2. pol. 19. stol. aktivně ve znamení proměňující se východní otázky, což je nepřesný pojem pro shluk konfliktů politických, etnických (= obyvatelských), ekonomických i náboženských ve východní Evropě a na Balkáně, které byly dány růzností daného území samotného a různými mocenskými zájmy, které tam uplatňovali jednotlivé velmoci (hlavně Turecko, Rakousko, Rusko a také Anglie a Francie tuto oblast trvale mocensky sledovaly).

Základním principem východního napětí byl odboj místních národů proti turecké nadvládě. Turecko před rokem 1914 vlastnilo velkou část Balkánského poloostrova a sahalo skoro až k Rakousku. Jednotlivé země toužily po osvobození. Trvalý odboj vedlo především Srbsko (také Černá Hora, která udržovala velmi blízké kontakty s Benátkami z finančních důvodů), Turecko ale bylo zcela neústupné. Panovník Muhamád, který v r. 1809 vystřídal Semila III. a vládl do r. 1839 se sice pokusil vnitřní poměry v Turecku uvolnit pomocí zákona (Hatyšerif), ale svou velmocenskou hegemonii si Turecko pokusilo udržet, a proto národní osvobozenecký boj ve východní Evropě a na Balkáně byl realizován jen velmi obtížně.

Nakonec, když Rusko zjistilo, že Turecko z hlediska svých držav není ve zcela pevné pozici, protože se jím ovládané národy bouří, zahájili Rusové v létě 1853 Krymskou válku (trvala až do r. 1856), a to tím, že v červenci 1853 Rusové zabrali Valašsko a Moldavsko a tyto dvě území si přisvojili. 30.listopadu 1853 admirál Nachimov zvítězil v námořní bitvě u Sinopole. Od podzimu 1854 se válka rozšiřuje a dostává podobu boje o Krym (proto Krymská válka) a zapojují se do ní další světové velmoci včetně Francie (Napolen III.) a dalších. Krymská válka je ukončena na jaře 1856 Pařížským mírem, který pro Rusko nebyl příliš výhodný - Rusko nezískalo na Balkáně větší území. Obě důležité úžiny – Bospor a Dardanely zůstaly neutrální.

Nicméně průběh a výsledky Krymské války způsobily urč. posun ve vývoji balkánského území. Turecko si svou nadvládu zachovalo a dokonce byl vydán zákon tzv. Hatihumájum, který zpřísňoval poměry uvnitř země.

Také v Rusku se udál určitý posun. 19.2.1861 bylo v Rusku zrušeno nevolnictví Alexandrem II., který vládl v letech 1855-1881. Tím byl odstartován proces, který Rusko mohl přiblížit západní Evropě, otevřel se prostor pro zakládání průmyslové výroby. Nakonec ovšem v Rusku převládly reakční síly, které tento vývoj zbrzdily. Navíc této v době prošla Ruskem vlna nihilismu (= odmítání všech hodnot).

Rusko rozšířilo své hranice až k řekám Amur a Ussuri, později získali jižní Sachalin, Kurily až Vladivostok, jižní Zakavkazsko.

Nastává doba velkého ruského kulturního vzepětí (ruský román). První revoluční organizační aktivity (v čele Radiščev a Černiševsky).

Na základě výsledků Krymské války v r. 1859 Alexandr Cuza [Kuza] zakládá samostatné Rumunsko.

V r. 1867 odchází poslední turečtí vojáci ze Srbska. Nejkomplikovaněji se osvobozovací proces odehrával v Bulharsku. Bulharsko bylo už od středověku obsazeno a kontrolováno Tureckem, jediný bulharský život existoval v klášterech, z klášterů byl iniciován a veden osvobozenecký boj (hlavní představitel kněz a mnich Pajskyj). V r. 1872 přichází první výsledek, je ustavena samostatná bulharská církevní organizace – exarchát a ten se odděluje od patriarchátu cařihradského.